V říjnu v roce 1986 se objevil v tehdejším deníku ÚV KSČ inzerát, který blahopřál nějakému Ferdinandu Vaňkovi k padesátým narozeninám. Tenhle inzerát způsobil celkem poprask.
Studoval jsem v Praze a nějaký spolužák přišel s Rudým právem a ukazoval nám ten inzerát. Podívejte, co komunistickým cenzorům prošlo, a ukázal nám inzertní stránku. Nechápali jsme, o co jde. No, tady ta fotka, ten Vaněk…
„Kdo to je?“ „To je přece Havel!“ „Jakej Havel? …jó, ten Havel“. Pravda je, že jsme Havla neznali, tedy žádnou jeho fotografii, v televizi jsme ho vidět nemohli, jen jsme o něm slyšeli jako o tom samozvanci a zaprodanci. A z druhé strany (Svobodné Evropy či Hlasu Ameriky) přicházely informace zcela jiné.
V době Palachova týdne (leden 1989) a následných týdnů jsem byl na vojně. Moc informací se k nám nedostalo. Za to se k nám dostali „disidenti“. Byli to chlapi odvolaní na cvičení v době kolem 21. srpna. Nám bylo sděleno, že se s nimi nemáme stýkat, což jsme samozřejmě, najmě o víkendu či večer porušovali. Vzpomínám, jak se chlubili, že znají Václava Havla a říkali nám, co kdy a o čem Vašek řekl. Bylo to převážně několik „mániček“, kteří jak se zničehonic objevili, tak zase zmizeli. U nás byli asi dva týdny, možná ani ne. Zkrátka je komunisti uklidili na vojnu a mimo Prahu.
Tak jako jsem neznal Václava Havla, neznal jsem ani jeho postavu Ferdinanda Vaňka. To mně a mým spoluobčanům bylo dopřáno, až když na konci roku 1989 vešel VH ve všeobecnou známost.
Své chartisty znala (asi) jen Praha, mimo Prahu se o nich moc nevědělo. Připadá mi, že tak to zůstalo dosud. Na rozdíl od mimopražského venkova se VH v Praze těší nebývalé úctě, možná až přehnanému uctívání.
Je to asi tím, že na venkově se nějaký antikomunismus moc neřešil. Přesto venkov dostával vždy tvrdší rány, nejdříve násilnou kolektivizaci, pak spíše necitlivé restituce, kdy byl sedlácký vztah k půdě přerušen již dvěma generacemi, to vše doprovázené rušením či transformací zemědělských družstev. K tomu ještě nutno připočíst, že negativa globalizace odnáší nejvíc venkov.
Venkov chudne, vylidňuje se, z některých vesniček se stávají skanzeny. Ale naštěstí ne všude. Někde to žije, záleží na místních, čím si život obohatí a jak se dokáží vyrovnat (se spíše nesmyslnou) regulací z centra. Někde jsem četl, že obec nad 500 obyvatel má šanci na přežití, protože obvykle má základní atributy, které umožňují společenský život v obci, jako hospodu, obchod, poštu, školku a školu, dopravní spojení do města, ordinaci lékaře, nějaký spolek, obvykle sportovní klub a dobrovolné hasiče.
Zda někde ve vzdálené Praze koulel v pivovaru nějaký Vaněk sudy a nějaký Václav Havel bojoval s komunisty, to těm venkovským balíkům bylo jedno, protože se starali především o sebe.
Prezidenta Havla jistě respektovali, jakož i jeho následovníky. Ale snažili se žít po svém. Vzájemně se znali a vzájemně si dokázali pomoct. Myslím si, že to tak funguje dosud, hlavně tam, kde náplavy postupně a nenásilně zapadají mezi starousedlíky. Horší je to asi tam, kde „náplavy“ původní starousedlíky převálcovaly a vzájemně se nechápou, protože každá skupina má odlišný životní styl.
Vláda to může venkovu usnadnit hlavně tím, že jeho obyvatele nechá žít po svém a vyjme je z nesmyslů, které na vsi nepotřebují a přináší víc škody než užitku.
Inspiroval mne níže uvedený obrázek a nějaké dohady kolem ceny díla. Dílo je opravdu originální, to se musí nechat.
