Pouštím se na tenký led, nicméně jsem vidlák pracující v Praze a snad vnímavý pozorovatel. Neurážejte se a následující berte s nadhledem.
Praha je jediné české velkoměsto, Brno, Ostrava, Plzeň a další velká krajská města jsou výrazně menší. Obyvatelstvo naší zemičky žije rozprostřeno celkem ve více než šesti tisících obcích. Jednou z nich je Praha, na níž připadá více jak desetina z celkového počtu obyvatel.
Vliv velké Prahy tu není vyrovnáván dalším srovnatelně velkým městem v rámci státu, jakousi přirozenou konkurencí jsou až další evropské metropole jako např.: Vídeň, Budapešť (ještě před sto lety byla všechna tato města součástí jednoho státního útvaru).
Dá se říci, že „zbytek“ republiky je vůči Praze v opozici a dá se to považovat za přirozený stav. Hlavní příčinou je, že ve velkoměstě se žije naprosto jinak než na (klasickém) venkově vč. malého města. Praha je výrazně nad průměrem hospodářské síly EU, ostatní regiony jsou pod tímto průměrem. Praha je sídlem státních institucí, nejen úřadů, ale i vědeckých ústavů, vysokých škol, apod. Dále je tu velká koncentrace bank, nákupních center, sídel korporátních firem, sídel médií, divadel a galerií, advokátních, konzultačních a poradenských firem, developerů atd.
Z přehledu vyplývá, že je tu obrovský zástup pracujících především intelektuálně, tzv. bílých límečků. Lidí pracujících v čistých oblecích, čistých kancelářích, vlastnících všechny možné tituly, diplomy a certifikáty. Další lidé se uplatní v návazných službách, v kultuře. Pro dělníky, farmáře, řemeslníky v Praze již moc pracovních míst není. Tzv. „dělnické“ profese najdeme jako prodavačky v nákupních centrech, řidiče autobusů a tramvají, hlídače parkovišť, na nižších úrovních restauračních a hotelových, či bezpečnostních služeb.
Samotné toto profesní složení obyvatelstva velkoměstské Prahy, dále čilý turistický ruch, větší přítomnost cizinců (turisté a návštěvníci, zástupci zahraničních firem, ambasády, lidé vykonávající nekvalifikovanou a málo placenou práci, atd.) vytvářejí prostředí natolik odlišné od zbytku republiky. Proto „pražská kavárna“, proto větší pochopení např.: pro multi-kulti, pro Západ a naopak nepochopení venkova či třeba až pohrdání plebejským „buranovem“.
Praha je příliš anonymní, individuální, neosobní a proto tolik příležitostí k podvodům a lumpárnám, vysoká kriminalita, přitom žádné vyloučené lokality, žádná ghetta. Volby na jedno brdo, není rozdíl, zda volím do Parlamentu, nebo na radnici – většinu kandidátů většina voličů osobně nezná.
To na vsi (městečku) se známe, máme k sobě blíž. V komunálních volbách často uspějí ti, kteří již v obci něco dokázali, nebo ti, co se již nějak angažují (např. v místních spolcích). Zde se více volí lidé, osobnosti. Ne všude se to povede, někde proti sobě neustále bojují znesvářené tábory, ale někde je zase situace klidná a hledí se na prospěch obce, přitom se ví, že nelze vyhovět všem.
Nakonec můžeme být rádi, že Česko není Praha. Venkov vyrovnává a přináší ten tradiční přízemní pohled venkovského člověka, který si zachoval svoji přirozenost, selský rozum, vztah k místu, k rodině a svým předkům (stále věřím, že tomu tak je aspoň v půlce venkova).
Zdánlivě lepší místo pro život je Praha, ovšem má to svá rizika, stačí, když nepůjde proud a život v Praze se zastaví. Dokázal nám to loňský prosinec. Kolik lidí se neumělo dostat do práce jinou trasou, kolik lidí čekalo hodinu na náhradní dopravu, než by šlo čtvrthodiny pěšky? Nástrahám života a neočekávaným situacím bude lépe čelit člověk žijící v přirozeném prostředí, v prostředí lidské lásky a solidarity, skautské a sokolské výchovy (bratrství, morálka, pohyb a pobyt v přírodě). Prostě se nebát, přijmout a řešit to, co přijde.
To už není o Pražácích a vidlácích, ale o přístupu k životu. Místo, kde člověk žije, má významný vliv na jeho úhel pohledu. Arogantní člověk svůj pohled doprovodí dohledem, kdežto vnímavý a empatický uplatní nadhled (moudrost) a vhled (soucit).
I přes bariéru nepochopení by venkované neměli Pražáky odsuzovat a Pražáci naopak venkovany pohrdat. Naopak domluva, vzájemný respekt a spolupráce jsou klíčem k úspěchu. Kurňa, když to jde (byť to občas dře) v Benátkách nad Jizerou, proč to nejde v celém Česku? Že by v našem městečku to šlo proto, že u nás nemáme Pražskou kavárnu?
