Geniální hláška z Vesničky mé střediskové, kterou pronesl syn předsedy JZD, než začal běžet v televizi film. Vzápětí hlasatelka oznámila, že tento film nastavuje zrcadlo ….
Když se podíváme do zrcadla, vidíme tam sebe, vidíme se svýma očima, které nám zprostředkovávají pohled na svět, na své okolí, na to, co považujeme za realitu.
My nějak ovlivňujeme svou realitu a ta se následně zrcadlí v nás samých. V zásadě platí, že co jedinec, to jiná realita. A ta realita nastavuje jedinci zrcadlo. Myšlenky, emoce a činy jedince mu zrcadlí realitu, kterou on vnímá. Tak se u někoho zrcadlím jako hodný člověk, protože si to tak vyhodnotil, nebo jsem splnil jeho očekávání a jiný mne bude považovat za zlého, protože jsem mu nevyhověl, neudělal jsem to, co očekával.
Přitom jsem jen zůstal svůj a byl jsem upřímný, řekl jsem, co jsem si myslel a udělal to tak, jak jsem nejlépe v dané chvíli uměl, nebo jsem řešení prostě nenalezl či vyhovět nechtěl. Někdy stačí vyslechnout, přitakat a nic nedělat. A ještě jste za dobráka. Jindy se snažíte jako nikdy předtím a jste stejně za toho zlého.
Víme, že neumíme a neznáme všechno a také víme, že se nemůžeme zavděčit všem. Důležité je zavděčit se sobě, tj. nejít proti sobě, nedělat něco sobě na úkor, protože to se pak projeví, bolestí či nemocí. Tělo nás „vypne“, abychom se zastavili a našli to, co děláme špatně a třeba provedli změnu, která nás zase vrátí na cestu, po které půjdeme sami se sebou.
Překonat odpor, strach, odpustit (i sobě), umět zacházet s hněvem a nedusit ho v sobě. Protože to pak vede k agresi buď ven nebo dovnitř (naštvaný na sebe). Neprojevení emoce hněvu může vést až k zákeřnosti. Všimli jste si, že vykonavateli těch nejhrůznějších činů jsou takoví ti tišší, hodní, nenápadní chlapci? Tak dlouho v sobě dusili hněv, tak dlouho rostla jejich nenávist, frustrace, až to skončilo tragédií.
Málokdy je hromadným vrahem proslulý bývalý školní grázlík, co trápil učitele na základce a odnášel si poznámky v žákovské skoro denně.
On ten hodný chlapec má tu smůlu, že obvykle má moc hodnou maminku (navíc otec často nepřítomen). Maminka je tak hodná, že ho nedokáže vypustit z hnízda a dát mu svobodu. On je naopak tak hodný, že ji nedokáže opustit a založit vlastní rodinu. A na průšvih je zaděláno. Matka ho citově vydírá, v něm sílí vztek, vzdor a odpor, přesto se nedokáže odpoutat. Pak to může bouchnout a kriminalisté řeší vraždu, pro níž mají známý slangový název „domácí zabíjačka“.
Stačilo, aby mladík „rozbil zrcadlo“, svou (pro sebe nevýhodnou) citovou vazbu na matku a odešel si žít vlastní život. Obvykle se pak vztahy vyrovnají, ale nemusí to tak být. Je lepší vyrovnaný vztah sebevědomých milujících lidí, než na sobě závislých ustrašených osob.
Co platí pro jedince, platí přeneseně i pro celou společnost. Společnost je přirozeně rozdělena a zároveň spojena. Spojena je jazykem, mentalitou předků, kolektivním vědomím a lokalitou, kde žijí její členové. Rozdělena je názory, životní zkušeností, myšlením a také úrovní vědomí svých jednotlivců.
A tak se to v tom společenském kotli taví a vždy z toho něco vyleze. Je to dynamický proces, který s sebou přináší změny. Ať chceme nebo nechceme. Je jedno, zda změny přijímáme, nebo se jim bráníme. Náhledů na situaci je víc a je dobré žít v rozmanitosti a zvolit si takový způsob života, co s námi souzní.
Jsme v procesu transformace, boření starých jistot a nahrazování systému. Dá se říci, že obavy jsou přirozené, strach z neznámého či ze zhroucení dosavadních jistot dokáže člověka dohnat až k děsivým běsům.
A ty pak vylézají na povrch, zrcadlí se a nastavují nám zrcadlo. Ten, kdo je ochoten a schopen se do toho zrcadla podívat, to vidí a vnímá. Má možnost svůj přístup změnit, může staré (nevyhovující) zrcadlo rozbít a pořídit si nové.
