Co bič, přímo řetěz, kterým jsme připoutáni ke svému státu, tedy k politikům a úředníkům, důležitým mocným. Jak se to mohlo stát?
Z pohodlnosti jsme odevzdali zodpovědnost za svůj život jiným než sobě. Nějakým autoritám, nějakým politikům, co tvrdí, že tu jsou pro naše dobro. Aha, té byrokratické šikaně říkají dobro? Stát má rád závisláky, ti tak z principu musejí poslouchat, samostatní lidé jsou pro něj nebezpeční, protože poslouchat nechtějí.
Předpisy a úřednictvo se nám tu rozrostlo jako mor, jako rakovina. A jako pavučina, kterou jsme se nechali obalit a nemůžeme se jí zbavit.
Jenže je tomu opravdu tak? Jak se vymanit z toho připoutání řetězem ke státu? Jde to vůbec? Záleží, co chcete a jaký máte přístup k životu a své zodpovědnosti za vlastní život.
Vy se nezbavíte toho, co vás obklopuje. Jen máte tu obrovskou sílu tu realitu kolem sebe měnit. Ale musíte si uvědomit, co už nechcete dělat, co vám škodí a vadí, že se chcete od toho osvobodit, hledat a najít svoji vlastní cestu. Cestu ke svobodě, k lásce. Cestu k sobě.
Svým vnitřním stavem si vytváříte a přetváříte realitu. Proto je nutné se nejprve sami sobě otevřít, přestat si lhát a udělat ten první krok ke změně. Ke své radosti. Mohu třeba opustit své zaměstnání, mohu opustit vztah, protože mě ubíjí, vyčerpává, protože už v tom žít nechci. A pak začít hledat co vlastně chci. V čem je mi dobře na duši. Z čeho mám radost. A to rozvíjet a aspoň v těch chvílích radostné tvorby si všimnete, že ty řetězy tu najednou nejsou.
Protože ty řetězy, ona připoutanost, ona klec je ve skutečnosti náš strach, který nám nedovoluje se z toho vymanit. A když si to uvědomíme, pak můžeme sami za sebe žít v harmonii, v rovnováze, v radosti. Ten život se nám nějak změní, zklidní, ztiší a hlavně rozradostní. A tady jsme dokázali změnit svou realitu. Stvořit si úplně jinou realitu, než má třeba soused, kamarád.
A to není jen o tom, že má jinou práci, že je jiného věku, že má jiné zájmy. To je hlavně o tom, jestli ho ovládá či neovládá strach, jestli podléhá manipulaci a žije z okolí. Tzn. je pro něj důležité, co si o něm lidé myslí, chce být se všemi za dobře. Tak potlačuje svoji přirozenost, tedy sám sebe, jenom proto, aby se zalíbil druhým a myslí si, že ho ocení.
A pak jsme tady my, kteří si svou realitu aktivně tvoříme svojí tvorbou a vědomým přístupem k životu. Náš opak jsou ti, kteří si ji nechávají vytvářet jinými, svým okolím. Televizí, sociálními sítěmi, autoritami, celebritami.
Ti druzí na sebe ušili ten bič a život je pro ně depresivní, temný, smutný. Protože jich je moc, ovlivňují kolektivní vědomí ve svůj prospěch a náš neprospěch. Proto je ta okolní realita spíše hrůzná, děsivá, odporná. To samozřejmě vyhovuje těm, kteří chtějí druhé ovládat a žít na jejich úkor. Říká se tomu parazitismus.
Ten se dá provozovat jen do té doby, dokud je na kom parazitovat, dokud je z „hostitele“ ještě co dostat. Nejlépe se lidé manipulují strachem, pokud se ale nenechají vystrašit (manipulovat), pak má parazit smůlu, tady si nepošmákne. Parazité se tak nějak přirozeně množí (protože hodně lidí chce velet a mít pohodlný život), kdežto hostitelů (pracantů) ubývá. Jednak podléhají (vyčerpání, nemoci, úmrtí) a jednak utíkají pryč (důchod, cizina). V neposlední řadě se přestávají bát, parazitům vzdorují nebo je ignorují.
Přijde doba, kdy paraziité začnou chřadnout, požírat se mezi sebou a pak se jejich údajná moc nad námi zhroutí. Mohlo by to být rychlejší, ale by muselo být daleko více lidí probuzených a vysoce vědomých. Jsme tomu už blízko nebo stále daleko?
