Abych se vyhnul spekulacím, přiznávám, že nejde o bývalého sovětského vůdce. Ten doposud žije, aspoň si nejsem vědom, že bych zaznamenal zprávu o jeho smrti.
Naopak jsem si všiml, že se mluvilo i o tom, že Michail Gorbačova měl navštívit Prahu, ale z návštěvy sešlo. Ten, o kom píšu, je pavouk, sklípkan.
Takový malý pavouček to byl, když jsme si ho přivezli, několikrát se svlékl z kůže a vyrostl z něj takový malý obr, co se nevešel na dlaň a jednou za čas si k obědu dovolil malou myšičku. Ty jsme mu kupovali, příp. odchovali. Pavouk se o ně dělil s hadem.
Syn mu začal říkat Gorbačov, zeptali jsme se proč a on na to, že ho tak pojmenoval kamarád, jemu se to líbilo a tak to zůstalo. Já vlastně ani nevím, jestli to byl on nebo ona. Už se nám stalo u jiných zvířátek, že byli pojmenováni obráceně. U želvy, kdy se to ještě nedalo poznat, zvolil syn neutrální(ho) Káju. Nakonec z něj nevyrostl ten Kája, ale ta Kája.
Ale zpět k pavoukovi. Ten (nebo ta?) vzbuzoval respekt, do ruky si ho vzal jen syn, já tedy raději ne (a ani žena a dcera vůbec). Zajímavá byla odpověď syna na otázku: „není náhodou jedovatej?“ „Je, ale jen do kila“. To znamená, že jed je nebezpečný jen pro živočichy do hmotnosti jednoho kilogramu. Takže nám dospělým lidem se nemůže nic stát. Přesto jsme se na něj raději koukali přes sklo.
I dnes se na něj můžeme koukat přes sklo. Místní sklenář obdržel nezvyklou zakázku. Zasklít Gorbačova. Údajně se jim do toho moc nechtělo, ale nakonec se toho skvěle zhostili.
