Článek není o vykradačích hnízd sokola stěhovavého, ale o tělocvičné organizaci Sokol, jejímž jsem členem a nemohu se zbavit pocitu, že se nějak vzájemně odcizujeme.
Z čeho ten pocit pramení? Je to určitá naštvanost až možná frustrace ze zvyšující se administrativní zátěže. Že to ústředí, které mělo být tím „servisem“ pro ty dole, stává se pod vlivem zákonů a především nezbytných dotací (jejich složitosti) spíše takovým dohlížitelem, hlídačem.
Dnes je těžké udržet sokolovny v sokolském majetku, protože mnohé z nich vyžadují rekonstrukci a to se neobejde bez dotací. Získat dotaci se zase neobejde bez specifických znalostí či bez zprostředkovatele, který to umí. Obce nemohou a ani zpravidla nechtějí investovat do „cizího“ majetku. Tak řada zrekonstruovaných sokoloven již není majetkem Sokola, ale obce. Jinak by ta rekonstrukce ani nebyla možná. Jistě ani Sokolu, tak ctihodné organizaci, se někteří členové „nepovedou“ a „krádež“ sokolovny "vlastními členy" také přichází do úvahy.
Nicméně Sokol, příp. někdo jiný má možnost v bývalém sokolském, nyní obecním stánku, cvičit a sportovat. Jsou i případy, kdy obec a kraj pomůže finančně Sokolům jejich majetek zvelebit, či dokonce zachránit. V některých případech je součástí sokolovny i jediná místní hospoda, kde se odehrává ten společenský život obce.
Jako vždy a všude, záleží na lidech. Když se sejde dobrá parta, co se spolu ráda schází a provozuje různé aktivity, třeba pod hlavičkou Sokola, je to prospěšné. Posiluje to sounáležitost, lidství.
Podřídit vše pravidlům a předpisům, resp. vnutit předpisy i tam, kde se bez nich docela dobře obejdou (zvláště na vesnicích, kde se všichni znají), je dle mého kontraproduktivní. V menších obcích ten spolkový život táhnou nadšenci, vychází to třeba z tradičních akcí, nebo i spontánních setkání a rozhodnutí.
Dělat něco jen tak, pro radost z lidské pospolitosti, to by měl být ten cíl. To má svou atmosféru, duši. Pořádat něco pro „čárku“, kterou vykážu do centra a čím více „čárek“ budu mít, tím víc peněz, či jiné podpory získám, to se mi moc nelíbí.
To je jednak účelové a jednak tomu chybí srdce. Abyste dostali (poměrně malý) příspěvek na činnost, musíte často vyplnit výkazy a pokud jde třeba o dotaci z nějakého ministerstva, která je navíc účelově vázána, strávíte nad tím poměrně dost času. A víckrát, minimálně na začátku musíte zažádat a na konci vyúčtovat a ještě vám to musí poskytovatel schválit.
Chcete (potřebujete) za obdržené finance např. vymalovat nebo zbrousit podlahu, ale dostanete peníze na cvičební nářadí. Koupíte za to koně na šíř, ikdyž víte, že na něm nikdo cvičit nebude, nebo 58. žíněnku, ikdyž jich máte víc, než potřebujete? Jenom, abyste, nedejbože nenechali peníze státu, který vám je nabízí? Ale to jsou peníze, které stát vybral od daňových poplatníků, aby je mohl rozdělovat. Kdyby je nechal lidem a v obcích, bylo by asi všem lépe (krom těch rozdělovačů).
Navíc to ještě musíte zadministrovat a vyvarovat se chyb. A to vám „krade“ čas na ty radostné věci. Takže ano, ta neskutečná a zbytečná byrokracie nám krade čas. I v Sokole.
Sejdeme se u vínka, můžeme si popovídat, prohlédnout fotky, pustit video, někdo může přednášet. Můžeme to udělat spontánně, jen tak. Ale taky můžeme založit oficiální „Sokolský klub seniorů“, dle vnitřních pravidel Sokola, zvolit si na to odpovědnou osobu a program klubu upravit tak, aby splňoval předepsané požadavky. A pak to vykázat na ústředí a být dobře zapsáni.
A já se ptám: proboha proč? Proč se sami okrádáme o čas? Pro pravidelná setkání v rámci „oficiálního klubu“ se časem bude hledat náplň, protože povinnosti je nutno učiniti za dost a to původní nadšení asi též vyprchá.
Proto mám ten pocit, že nám Sokol „ukradli“ a plíživě se vtírá i myšlenka, že takový Sokol mi může být „ukradený“. Ještě, že existuje právě to kamarádské místní společenství lidí, co spolu choděj do Sokola a prostě jsou rádi spolu. To je ta část, co nabíjí a ten důvod, proč rád zůstávám členem.
