Právě v této době. Době chaosu, zmaru, války, ničivého sucha a dalších přírodních katastrof. Příroda nám nastavuje zrcadlo, i procesy, které se dějí okolo nás, vycházejí jaksi z nás. Z našich hlubin, našich temných zákoutí.
Chováme se macešsky k přírodě? Ano, drancujeme ji, bereme si suroviny na naše domnělé potřeby, vracíme jí hory odpadků. Hospodaříme a žijeme vůči přírodě bezohledně. Taktéž vůči sobě navzájem.
Klaníme se zlatému teleti, penězům, což má být proudící energie směny za zboží a služby, které děláme a mezi sebou měníme. Ale ty peníze, dnes nějaká digitální čísla na účtech a papírky v peněžence, hrají roli posilovače ega. Ten má peníze, má úspěch. Je úspěšný, proto má peníze. A třeba ani nemá, jen má majetek, a to na dluh a předvádí se s ním.
Přichází náraz do zdi. Co s námi otřese, abychom změnili své chování, své myšlení? Abychom se jako lidstvo zregenerovali, když jsme pohodlím zdegenerovali? Když jsme vytvořili společnost technologicky závislých bio-robotů, domněle nezávislých na přírodě a přírodě nadřazených?
Přírodní katastrofy nás obvykle pohnou k soucitu, který chvíli vydrží, ale co poučení, poznání? Snaha odstranit příčiny, nechybovat stejně poněkolikáté. Nyní se k tomu přidávají ještě katastrofy společenské, válka, ekonomická krize, ale především krize morální, ztráta zdravého rozumu, chybí zapojení citu, chybí přemýšlení o souvislostech, o příčinách a důsledcích. U elit chybí sebereflexe, respekt k jiným, odvaha k činu. Jakási „morální převaha“ elit nemá moc společného s respektem, úctou, tedy s žitou přirozenou morálkou, spíš působí jako pokrytectví a povýšenost.
Co s tím? Vztekat se, plakat, plivat na ty, s nimiž nesouhlasím? Terapeuticky pomůže se vyvztekat, vyplakat, zkrátka to v sobě nedusit a přetlak vypustit. Ale nejlepší je (aspoň já to tak u sebe cítím) ponořit se do ticha a pobývat co nejčastěji v přírodě. Bez obtěžujícího mobilu a dalších technických hraček k zábavě či k přetížení informacemi.
Protože zejména v blízkosti přírody jsem tvůrcem své vlastní reality, tvořím v souladu s přírodou, dělám, co mne baví, dělám to, co umím, resp. se učím i to, co jsem zatím neuměl, či nedělal. A tak to třeba zkouším.
Dá se to zažívat i v pracovní službě. Člověk se setká i s příjemnými lidmi, otevírají se vám nové obzory, co nešlo, najednou jde. Chtělo to jen trpělivost, než se vše uspořádalo tak, aby se to mohlo udát. Obvykle to nebylo podle naší původní představy, šlo to více komplikovaně, trochu oklikou, ale přání se splnilo, záměr se uskutečnil.
To, co vysíláte, se Vám vrací. Proto se snažím nevysílat negativní vlny, protože ten bumerang přiletí ve chvíli, kdy ho nečekáte. Nehledám viníka, neočekávám, že by za mě někdo něco vyřešil, vím, že se přičinit mám sám, že mám sám hledat řešení a najít lidi, kteří mi jsou schopní a ochotní s mým problémem pomoci. A takové lidi nacházím.
Náhoda? Štěstí? Tak bychom to také mohli nazvat. Já tomu dnes říkám synchronicita. Protože vše ve vesmíru je energie a vibrace, a vzájemně se přitahuje či odpuzuje. A tak jsou k sobě přitahováni lidi, co se potřebují. Někdo potřebuje nastavit zrcadlo, jiný potřebuje s něčím pomoct.
Má osobní realita je převážně radostná navzdory neradostné době. Zkuste to taky, nelpěte na svém přesvědčení, neobviňujte ostatní, upozaďte své ego, vnímejte ticho, které léčí. Dělejte si radost, usmívejte se, snažte se vysílat ne kouřové signály, ale pozitivní vlny. Časem se vám to vrátí.
Člověka charakterizuje lidství, nebojme se lidství a lásky. Pusťme si lásku do života. Strach lidi svazuje, láska lidi povznáší a probouzí v nich jejich potenciál, jejich kreativitu. Tvořme si sami sobě laskavou, radostnou realitu a budeme šťastni a také zdrávi. Čím více lidí to bude dělat, tím bude společnost laskavější, mírumilovnější, více lidská, méně robotická. Proč se lidé vlastně bojí vystrašených robotů v čele? Ti v čele se bojí. Mají veliký strach, že se jich přestaneme bát a nenecháme se ovládat.
Závěrem citát připisovaný 3. prezidentovi USA Thomasu Jeffersonovi: "Když se tyranie stane zákonem, je vzpoura povinností".
