Ten, kdo si jde svou cestou, jaksi mimo hlavní trasu. Mimo dav. Ten, který sice má mobil, ale nejradši je, když nezvoní, ani nepípá.
Má ho položený doma na kredenci, nebo v práci na stole, nosí ho v pracovní tašce nebo batohu. Občas si ho i zapomene vzít, někdy si ho zapomene i schválně, aby ho náhodou nerušil. Taky do něj moc často nečučí.
Ten, kdo rád chodí pěšky a pokud jede autem, upřednostňuje vedlejší silnice. Ten, kdo se nikam nežene a nemusí být u všeho. Ten, koho netrápí, že něco neví, nebo, že někoho nezná. Koho netrápí ani to, že ho někdo pomlouvá.
Ten, kdo ví, že určitě porušuje nějaký právní předpis, o jehož existenci v životě neslyšel. Ten, kdo si nemyslí, že nám více předpisů a právníků zajistí více pořádku a spravedlnosti. Naopak je přesvědčen, že to přináší víc zmatků a v konečném důsledku bezpráví.
Ten, kdo ví, že nelze mít vše pod kontrolou, že se nevyplácí tlačit na pilu, že akce plodí reakci a že jedinou šancí, jak vystoupit z bludného kruhu, je nechat to být, nechat to volně plynout, ono to nějak dopadne, řešení se obvykle najde. Někdy se to vyřeší samo. Někdy je třeba vyzkoušet různé cesty (Cimrmanovy slepé uličky), než se ukáže to pravé ořechové.
Ten, který nikdy netoužil po tom bydlet v Praze. Ten, kdo tam studoval a nějakou dobu pracoval, ale už ani netouží tam občas nějaký čas pobýt.
Ten, který miluje přírodu a přirozenost. Ten, kdo preferuje přírodní vědy, ale současně ten, kdo miluje češtinu, protože tento ohebný a tvořivý (navíc mateřský) jazyk umí ovládat.
Ten, kdo má rád kofolu, ale ne Colu. Ten, kdo nenavštěvuje Mekáč a radši si dá čínu. Ten, kdo má rád víno, pivo, kávu. Radši kyselý než sladký.
Ten, který nepolyká prášky a uznává celostní (neboli funkční) medicínu a psychosomatiku, zkrátka ten medicínský pohled, který se dívá na zdraví a nemoc v souvislostech života.
Ten, kdo radši tráví dovolenou v naší zemi než v cizině. Ten, který se rád hrabe v hlíně, rád chodí bos po trávě, rád se koupe v přírodě. Ten, který má možnost si i něco zeleniny a ovoce vypěstovat, chutná mu to čerstvé a na přebytky má dva mrazáky.
Ten, kterého nebaví sociální sítě ani televizní zpravodajství. Který by, kdyby žil sám, doma neměl ani televizi a kdyby nechodil do práce, tak by snad ani nemusel mít mobil.
Ten, který sám ale nežije, a tak bere ohled na milovanou a milující osůbku, s níž sdílí domov a život.
Ten, který nechodí do kostela, ale často navštěvuje samotné boží dílo na Zemi: chrám přírody. Ten, kdo ví, že Láska je Bůh, jak zpívají Chinaski a věří v Moudrost Matky Přírody a v Řád Vesmíru.
Ten, kdo se rád směje a má rád i nekorektní humor, takový, který býval v České sodě a v měsíčníku Sorry, PrDeL. Ten, který humor nejen konzumuje, ale občas i vytváří, říká se tomu situační humor. Ten, který se nebere vážně a umí se zasmát i sám sobě.
Ten, který by se nejraději stal už „zahnívajícím rentiérem“ pouze s malou rentou (důchodem) a dělal jen to, co ho baví a naplňuje. Ten stav se pomalu ale jistě přibližuje.
Ten, který nehodlá přesluhovat, spíš by odešel dřív, nebo si to aspoň zařídil tak, aby nemusel pracovat pět dní v týdnu, ale třeba jen dva dny (je myšleno pracovat v práci).
Ten, který je příslušníkem mnohých podivných menšin, které mají jedno společné: rozhodně nejsou žádnými aktivisty a médii preferovány.
Odpověď na hádanku. Je to ten „divnej mimoň“, který jde jinudy.
Modří už vědí!
