Ten chlap má svetr Harryho Pottera To bylo na mě a já to věděl. Už jsem dávno věděl, že mám tenký svetr, dres Nebelvíru. Nicméně tato hláška mne překvapila, protože jsem ji nečekal, čekal jsem něco jiného, obvyklého.
Když chodíte na procházku se psem, který vypadá jak liška a potkáváte lidi, časem si zvyknete na hlášky typu: „podívej se na toho pejska, vypadá jak liška“ a podobně. Někdo Vás i osloví a začnete si o „lišce“ povídat, většina kolem projde a Vy pak jen zmínku o lišce zaslechnete.
Už jsem si na to zvykl a vím, že je velmi pravděpodobné, že hlášku „jé, vypadá jak liška“ na procházce s naší fenkou zaslechnu a někdy ne jen jednou.
Tak si takhle jdu se psem, je mi celkem příjemně a mám rozepnutou bundu…A najednou slyším: „mamí, ten chlap… (si vede lišku, pomyslím si) … má svetr Harryho Pottera“. To mne překvapilo, ale otočil jsem se a směrem k rodince jsem prohodil: „to už mi někdo říkal“, pak jsem se jen usmál, otočil se zpět a pokračoval v cestě.
Žádné Potterovské kouzlo jsem připravené neměl, byť tohle bylo kouzlo okamžiku. Ten svetr mám už dlouho. Dostal jsem ho k nějakým Vánocům a s pravděpodobností hraničící s jistotou od své ženy. Jsem navyklý nosit to, co dostanu. V podstatě do „roztrhání“ či upozornění „prosím tě, to už vyhoď a hlavně to nenos mezi lidi“.
A tak jsem si ten svetr (jako nový) vzal do školy, kde jsem (tenkrát) učil a jedna studentka se mě zeptala, zda jsem vášnivým fanouškem Harryho Pottera, načež jsem popravdě odpověděl: „ne, proč?“. „Protože máte svetr, který Harry nosil. Jsou to barvy Nebelvíru“, poučila mne.
Zíral jsem, to jsem dosud nevěděl. Potterománie mne (na rozdíl od dětí) minula. Knížky jsem nečetl a počkal si až na film v televizi, snad na tom posledním jsme byli v kině. Že mám stejný svetr jako Harry, to se mi nikdy nespojilo, zkrátka nevšiml jsem si toho. Musel jsem být poučen.
Poučil jsem i svou ženu, když jsem se ptal, zda mi potterovský svetr koupila schválně. Ťukala si na čelo, řka: „líbil se mi, tobě se nelíbí?“. „Samozřejmě, líbí, jen jsem nevěděl s kým je spojený“.
To se stalo asi před pěti lety. Vzpomněl jsem si, že v té době jsme také byli na rodinném výletě v Londýně a nejspíš je ten svetr odtamtud a určitě nebyl koupen jako suvenýr.
Od své žačky vím, co nosím. A teď mi to připomnělo malé všímavé dítě. Také vím, že se pomalu a nezvratně k tomuto svetru přibližuje i oblíbená hláška mé ženy: „to už nenos, prosím tě“.
Ale zatím tu kouzelnou formulku nevyslovila.
