Svobodná volba je něco jiného než tzv. svobodné volby. Ty jsou více méně omezené, je tam nastavená laťka pro vstup (u nás 5 % hlasů) a také je omezený výběr kandidátů tím, že je vybírá politická strana či hnutí.
Ty lákají na to, aby jim lidé (kterým se pro tento úkon říká voliči) odevzdali svůj hlas. A tak voliči jim hodí svůj hlas do urny. Jak příznačné. Tímto svůj hlas definitivně pohřbili. Z urny ho vytáhne volební komise, sečte a pošle ke zpracování výsledků.
Z tohoto hlasování vzejdou vítězové a poražení. Pokud není absolutní vítěz (a to se u nás snad vůbec ještě nestalo), je třeba domluvit koalice a tady se dá i vítěz obejít (jak se u nás děje, spíše na krajské úrovni a ve větších městech).
Politik se třese, aby ty hlasy dostal, abyste mu je odevzdali. Když už je má, tak se vám vysměje, nějaké sliby a plnění programu ho nezajímá. Nerušit, vládneme. Odevzdali jste mi svůj hlas, tak mlčte!
Dovedete si představit, že by k volbám nikdo nepřišel a že by urny zůstaly prázdné? Tato představa je absurdní a fantasmagorická. Ale ještě lepší je představa těch zděšených ksichtů politiků, kdyby zjistili, že (absolutně) nikoho nezajímají. Vraťme se do reality.
A teď už se od voleb, pomalu dostáváme ke svobodné volbě člověka. Ta se týká v podstatě každodenních rozhodnutí. Mohu se svobodně rozhodnout, že nepůjdu volit politiky, tedy jim svůj hlas neodevzdám, logicky mi hlas zůstal a mohu mluvit.
Přitom většina, která volí, se na vás bude dívat skrz prsty a tvrdit vám, že nemáte právo si na nic stěžovat, když jste nevolil a díky vám vyhrál ten a ne onen. Vy si ale nestěžujete, snažíte se žít svůj život a zkrátka jste ho neodevzdal do rukou politiků, kteří (jeden jako druhý) chtějí váš život ovládat. Rozhodně se nedá říci, že by nám lidem chtěli sloužit a dobře spravovat zemi.
K tomu by museli mít zodpovědnost, museli by ručit vlastním majetkem, museli by být odvolatelní a jejich sliby závazné. To by se nám ty sněmovny, senáty, magistráty a hejtmanství pěkně vyprázdnily, kdyby toto vše platilo. Nepotřebujeme změnit politiky, ale celý systém. Když to nepůjde volbami, půjde to zhroucením stávajícího systému (který k tomu sebedestruktivně směřuje), nebo vytvářením lokálních paralelních struktur, což se už trochu děje. A samozřejmě nevíme, co na nás Bůh chystá, takže všechno může být jinak. Příroda se bez nás (lidí) obejde.
Ale má osobní svobodná volba je úžasná věc a snažím se ji využívat. A také za ní přijímám zodpovědnost. Činím rozhodnutí dnes a denně. Čas ukáže, ne zda jsem se rozhodl dobře nebo špatně, ale k čemu mé rozhodnutí vedlo. Může vést k tomu, že jsem si vybral cestu krkolomnější, či dokonce slepou uličku, z níž jsem se musel vrátit, že jsem zabloudil a hledal cestu, nebo jsem velmi snadno a rychle dospěl k nějakému dílčímu cíli, k poznání, splněnému přání.
Kdybych nežil s manželkou, asi bych žil méně civilizovaně. Nechtěl bych mít televizi, nezvládal bych automatickou pračku, chodil bych dlouho v jednom tričku a nosil i oblečení, o němž žena tvrdí: „tohle si už mezi lidi neber“. Ale svobodně jsem se rozhodl si ji vzít a s ní žít. A daří se nám to přes třicet let.
V podstatě se snažíme žít citát J. J. Rousseaua: „musíme být trochu stejní, abychom si rozuměli a trochu rozdílní, abychom se milovali“, který jsme si dali na svatební oznámení. Jsme rádi spolu, ale čas od času je potřeba být od sebe, být sám sebou a prožívat kousek života bez toho druhého podle svých niterných představ a potřeb.
Takže, když má manželka akci s ženskými a já jsem sám večer doma, nezapínám televizi, poslechnu si nějakou muziku, nebo na internetu nějaký zajímavý rozhovor či video. Toť má svobodná volba. A jak známe z reklamy na „kudy teče, tudy léčí“, víme, že „i muži mají své dny“, také já mám své dny mezi svými.
