Svoboda má více významů a jistota neexistuje. Jen více stabilnější a méně stabilnější období. Ona stabilita přináší tu zdánlivou jistotu a bezpečí.
Žijeme-li dlouho v „jistém“ světě, zvykneme si a nechceme se svých zdánlivých jistot vzdát. Chybí ochota. Chybí i odvaha. Máme strach ze změny. Jsme zpovykaní civilizací. Obvykle s námi musí něco otřást. Nyní námi otřásá Covid a další krize již přežilého systému, který většina z nás považovala za jistý, neměnný a bezpečný.
A najednou je nejistý, nebezpečný a měnící se. V chaosu. V přímém přenosu se nám rozpadá před očima. Co platilo ještě včera, dnes neplatí. Je to vidět zejména na tom Covidu. Tam se doslova „zhmotňují“ naše myšlenky, strachy a činy.
Slibovali nám tečku, ale virus na ni kašle. Je vždy napřed a my pozadu. Ukazuje se, že dokola používat tu samou strategii a taktiku příliš nefunguje. Také dlouhodobě nefunguje zatajování a ohýbání pravdy. Co ale funguje na sto procent je naše individuální vnímavost a zákony přírody.
To, čemu věnujeme pozornost a dáváme tomu energii, roste. To posilujeme. Pokud dáváme pozornost a energii radosti, tvořivosti a práce, kterou vykonáváme, nám dává smysl a cítíme užitečnost, posilujeme tím i svou imunitu a odolnost.
Pokud ale konzumujeme stále děsuplné a negativní zprávy, trávíme na mobilu, počítači a sociálních sítích moře času, a jsme z toho vyděšení, vystresování a neustále to řešíme, pak nás to vyčerpá, ztrácíme energii, ale hlavně psychickou odolnost a tím i imunitu. A je opravdu jedno jaký zaujímáme postoj, pokud je na základě strachu a stresu (vědomého, i podvědomého), jsme kandidáti na propuknutí nemoci.
Člověk svobodomyslný, který se dokáže postavit svému strachu, získá odvahu a najednou se dívá na svět jinýma očima. Vidí totiž svoji svobodu zároveň jako odpovědnost ke svému životu a zdraví. Ví, že nemůže za nikoho převzít jeho vlastní odpovědnost, ani za své dospělé děti, či rodiče. Jen může tu zodpovědnost (jako mnozí) delegovat na jiné autority, tj. svou moc odevzdat, resp. vzdát se své moci.
Najednou je pro takového člověka jeho svoboda důležitější než pocit jistoty a bezpečí. Opře se o sebe, o své přítomné božství a jedná s ním v souladu. Jde cestou svobody, odvahy, lásky, nejistoty. Také opovržení, nepochopení, obviňování a dehonestace. A nevadí mu to. Protože odmítl cestu strachu. Cestu manipulace, ať již propagandou či citovým vydíráním. Jde si zdánlivě osamoceně, ale není sám.
Procitl z „hypnózy“ a postupně procitají i další. Jsou to takové potůčky lásky, radosti, tvořivosti, sounáležitosti. Podaří se jim zesílit do řek a vytvořit „moře“ lásky a nenásilně proměnit svět?
Ono to opravdu jde. My, lidské bytosti tu moc máme. Ale musíme začít od sebe. Svět se proměňuje zevnitř ven a k tomu je potřeba se „rozsvítit, rozzářit“ a tím si tvořit vlastní, trochu jinou realitu. Předně se musíme přestat bát.
Lidé ve 20. století zažili hrůzy dvou světových válek, režimy nacistický, fašistický a bolševický, ale také neuvěřitelná léta určitého uvolnění, lásky, míru a naděje (60-tá a 90-tá léta). Ale nedokázali to udržet, nechali se rozdělit, zmanipulovat, někde dostali přes „držku“, někteří sklouzli k drogám, k anarchii.
Našel jsem text, který mne zaujal a dovolím si ho citovat, protože bych to asi lépe nenapsal.
Největší silou, jaká je na světě, není moc vládních úřadů, není moc, vydávání nařízení nebo bičování prostřednictvím zákonů, nýbrž charakter, dobré srdce, čilý intelekt, odvaha k pravdě a soudržnost nás všech. Odtud budeme psát dějiny my a nikoliv utlačovatelé, kteří denně produkují nové rozpory a nikoliv ti, kteří se nyní s nimi zlomyslně těší, že otěže se utahují těsněji. Brzy také sami poznají, že v těchto otěžích nesvobody dávno jsou.
Tipnete si, jaký filozof či myslitel toto vyslovil? V kontextu jiné doby by to mohlo sedět i na Václava Havla (aspoň ta první část). Autor vás asi překvapí, obzvlášť pokud nejste schopní a ochotní opustit „škatulkování“.
Je to úryvek z překladu projevu předsedy FPÖ Herberta Kickla na demonstraci proti totálnímu lockdownu ve Vídni.
Na „extrémistu, populistu a dezinformátora“ velmi slušný „hoax“, že?
PS: jestli mne za tento článek (a hlavně citaci) čeká cesta do Hyde parku, pak ji hrdě přijímám!
