„To máme mládež“ zpívaly kdysi Věra Špinarová a Petra Janů. Bylo to v době, kdy jsem k té mládeži patřil, a někteří starší se nad naším mládím pohoršovali.
To asi zažil každý, kdo zestárl a vzpomíná na mládí. Zároveň zjišťuje, že dnešním mladým, svým dětem nerozumí. Žijí jinak a na mnoho věcí mají jiný názor. Narodili se do svobody a reálný socialismus si neprožili.
Za to prožili boom nových technologií, bez mobilu a sociálních sítí si život nedokáží představit. Ano, žijí ve svobodě, ale mnozí z nich se nechali tím pomocníkem (technologií) zotročit a jsou na ni doslova závislí. Na druhou stranu mají více možností díky (bezproblémovému) cestování se potkávat i tváří v tvář s odlišnými kulturami, poznávat je osobně a tím k nim získávat respekt.
Díky neprožité (a asi těžko přenositelné) zkušenosti „dvojího myšlení“ za socialismu (jinak doma a jinak na veřejnosti) jsou méně citliví k jakémusi současnému dvojímu metru a snadněji se manipulují na stranu „toho jedině pravého a správného názoru“.
Stáří neznamená moudrost a tituly nevypovídají nic o inteligenci. O té emocionální a sociální už vůbec nic. Hloupost a moudrost jdou napříč generacemi.
Starší generace má jednu devízu – vlastní osobní zkušenost s historií, naopak mládí má devízu v nezatíženosti zvyklostmi, předsudky. Přirozený cyklus je nastaven tak, že moudrý ustoupí, zatímco mládí jde vpřed.
Starší jsou sice poučení, ale často nepoučitelní, ti mladší jsou zatím nepoučení, ale snad poučitelní. Přístup ke zdraví a k pohybu také není o mládí a stáří, ikdyž určitě platí, že víc vegetariánů bude mezi mladšími. Co se týče pohybu, připadá mi, že je to u mládeže takové hodně rozdělené, na jedné straně aktivní mladí i ve více směrech a sportech, na druhé straně ti, kteří se pohybu vyhýbají. U starších jde většinou ruku v ruce fyzická zdatnost, psychická odolnost a zdraví. S vyšším věkem samozřejmě fyzická zdatnost klesá, zhoršuje se i zdraví a psychika. Jsou jedinci mentálně mladí i ve vysokém věku, často bývají (především ve srovnání s vrstevníky) zdravější a v lepší kondici.
Myslím si, že mladší lidé vnímají, že tak jako jejich rodiče dál žít nechtějí, vnímají, že je planeta v ohrožení a že současný svět plýtvá zdroji, ničí životní prostředí, snad vnímají i to, že do budoucna nejsou důležité vědomosti, ale znalosti a že každý může přispět tím, co umí.
Že bude potřeba se na svět dívat jiným pohledem a že především ve spolupráci a v respektu k sobě navzájem a k přírodě, životnímu prostředí, je naděje lidstva.
Ovšem ve své naivitě, nezkušenosti a důvěře mohou být zneužiti jakýmisi „mocnými v pozadí“. Možná je to i dobře, protože si to mohou uvědomit a nadále neskákat na „špek“.
V této době odchází mnoho dobrých lidí, kteří lidstvo obohatili, svým pozemským životem přispěli ke zlepšování světa, byli pro mnohé inspirací. Třeba odešli proto, aby se mohli vrátit, znovu zrodit, vyrůst v silné mladé muže a ženy, inspirovat a vést lidstvo k té lepší budoucnosti.
Je celkem snadné rozeznat kdo je kdo, když se člověk zaměří ne na slova, ale na skutky. Kdo něco opravdu umí, bývá skromný, najdete u něj pokoru, vstřícnost, respekt k druhým, obvykle i píli a tvrdou práci. A je úplně jedno, zda takový člověk je mladý či starý.
Ti, kteří se hrnou nahoru, touží po moci a postavení, jsou též dobře identifikovatelní, reprezentuje je především jejich ego, přehnané sebevědomí, někdy pokrytectví, bezohlednost. A i tady platí to samé jako v předchozím případě. Je úplně jedno, zda jde o člověka starého či mladého.
Ideálně by to mělo být tak, že mladý starého vyslechne, přebere si jeho rady a názory a zařídí se podle svého. Někdy se řešení najde právě proto, že se někdo rozhodne jít na to jinak, než je zaběhlé. Jeden druhému by neměl vnucovat svoji pravdu, tedy svůj úhel pohledu. Pro mladé je důležité vyzkoušet si i „slepou uličku“, „nabít si hubu“ a pak dát třeba za pravdu starci. Ale i ten stařec by měl na druhou stranu uznat, že to ten mlaďoch vymyslel dobře, že to funguje lépe, ikdyž to udělal jinak, než je obvyklé.
Bez ohledu na to, kdo má pravdu, by mladí a staří měli mezi sebou komunikovat a vzájemně se respektovat.
