Egyptolog Miroslav Bárta tvrdí, že ke „kolapsu“ společnost směřuje dlouho a pak nastane velmi rychle. Potvrzuje to historie.
Nacházíme se v období transformace, kdy dosluhuje stará společenská smlouva a nová se teprve rodí. Lidé většinou cítí, že už jim současný stav nevyhovuje. Někteří to vědí, někteří to vnímají podvědomě či nevědomě. A některým třeba vyhovuje, jiným je to úplně jedno.
Společenský stav, který tu byl po roce 1989, už pomalu končí, nebo již skončil a žijeme přechodné období. Společnost se po roce 1989 osvobodila, nastal stav euforie, dobrovolného utahovaní opasků, využívání nových příležitostí (i jejich zneužití), zkrátka živelné (někdy neurvalé), ale svobodné budování kapitalismu. Doprovozené to bylo důvěrou ve vůdčí společenské a politické elity, jednoznačným směrem na Západ, deregulací, čili uvolněním „socialistických okovů“.
Téměř nic z toho dnes neplatí. Společnost je rozdělena, existuje mnoho cest, jak dál. Zatím to moc nevíme, spíše tápeme. Někdo chce budovat úplně nový jiný svět (i bez ohledu na ostatní), jiný chce zachovat to své, změny se bojí. Zkrátka je to taková „bramboračka“ a nevíme, co se nakonec prosadí. Cílem evoluce je (aspoň si přeji, aby to tak bylo) civilizace vlídnější k lidem, vstřícnější k životu, k životnímu prostředí. Jakou cestou k tomu dojdeme a kdy, to nevíme.
Globalizace je realitou, má určité pozitivní základy jako dělbu práce, zjednodušení obchodu (v praxi možná zůstalo spíš u zbožných přání). Její první verze (demoverze?) se nějak zvrhla v kořistnický a manipulující systém, který přináší výhody jen jedné straně (nadnárodním korporacím, globálním mezinárodním organizacím, finančnímu kapitálu, apod.), zatímco druhou stranu (zejména původní obyvatelstvo dosud neglobalizované) spíše vysává, připravuje o zdroje a činí si z nich odbytiště často nadbytečné výroby. Slováci by řekli, že ta mnohem méně početná (česky vyčůraná) strana tu druhou „prekabátila“ (našlo by se i vhodnější slovenské slůvko, ale asi bych měl problém s kodexem).
Je znát, že se tato verze globalizace vyčerpává a měla by být nahrazena nějakou novou verzí. Mluví se o re-lokalizaci, čili lokální a regionální ekonomice s využitím globálních sítí. Nosná má být spolupráce a solidarita, sdílení, nové technologie, lidé by měli umět více využívat svůj potenciál a to ve prospěch celku.
To je samozřejmě ideál. Je jen na nás, jak k němu dojdeme či nedojdeme. Možná, že v tom „ideálním světě“ nebude takovou roli hrát rodina a národní identita (především jazyková a mentální), ale neumím si představit, že by nehrála vůbec žádnou roli a že by k tomu ideálu bylo možno dojít nějakým násilným zánikem či zničením rodiny a národa.
Převažující přístupy k práci a životu se mění i z generace na generaci, některé profese zanikají, jiné vznikají. Četl jsem velmi zajímavé pojednání o třech různých generacích: X, Y, Z, které vstoupily do pracovního života po roce 1989, právě z pohledu personalistů. Zajímavé jsou zejména společné většinové trendy, které každá generace preferuje a v nichž se liší od té předcházející.
Bylo by fajn, kdyby u nás v Česku jsme tu „transformaci“ vzali „zkratkou“ a s pomocí moudrosti předků, s rozumem a citem a nemuseli to vzít oklikou přes islám, jak se to nejspíš stane na západ od nás. Není nutné všechno kopírovat. A nic netrvá věčně. Naštěstí my Češi máme jeden trumf: Svatého Václava a blanické rytíře. Jen nevíme, jak oni rytíři vyhodnotí tu podmínku „nejhůř“, za to víme, že nikdy nebylo tak zle, aby nemohlo být ještě hůř.
Stará společenská smlouva přestává platit. I z tohoto důvodu se dají těžko předvídat volební výsledky. Když to sleduju, tak vidím na jedné straně strach současných vládnoucích elit a jejich urputnou snahu udržet si moc a vliv, na druhé straně jisté znechucení, nezájem a nerozhodnost poměrně velké části veřejnosti. Proto jsem přesvědčen, že výsledek se zrodí až na poslední chvíli. Nejvíc asi bude záležet na tom, zda se podaří voliče vyburcovat k účasti na této hře.
Rozhovor s prof. Bártou, který mne inspiroval, byl uveřejněn zde:
http://www.securitymagazin.cz/historie/miroslav-barta-kolaps-civilizace-prichazi-rychle-ale-cesta-k-nemu-je-dlouha-1404057245.html
