Duše je trpělivá, čeká na zážitky, inspiraci. Ráda prožívá radost a uvolnění a hned spěchá se o ní podělit. Někdy však zažívá bolest a smutek a tak se snaží z toho vypsat.
Duše je záležitost srdce. Obvykle si přitáhne srdečné lidi a tak i diskuse je taková laskavá, srdečná. Duše nesleduje čtenost a karmu. To je vábnička pro ego.
Ego je záležitost rozumu. Kalkuluje, posuzuje. Nelíbí se mu, že klesá karma a čtenost. Tak ponouká. Jeho nutkání je tak silné, že člověk podlehne. Ego má snahu reagovat nějakým hodnocením toho, co se dozvědělo, třeba ve zprávách. Zapojit se do konfliktu, přidat se na nějakou stranu. Řešit to, co řeší všichni v té virtuální realitě.
Ego je vychytralé, přihřeje si svoji polívčičku obvykle na straně „toho slabšího“, neboť to se cení. Pomáhat a chránit slabé, utlačované. Virtuálně je to vyhrocené.
Např. někdo byl odejit z blogu. Hanba! Konec svobody slova! Cenzoři a inkvizitoři už zase řádí. Pomohu těm slabším, co jsou mainstreamem utlačováni a nás manipulují. Jeden říká „to“, druhý „ono“. Když souhlasím s „to“ jedu tzv. s proudem, když s „ono“ plavu proti proudu. Nejlepší na tom je, že plavat proti i po proudu se dá jedním směrem, záleží na tom, z jaké strany se na to podívám.
Jestliže jsou menšinové názory preferovány, ocitnu se proti (mediálnímu) proudu, vyjádřím-li názor odlišný, dejme tomu většinový. Pluji ale v proudu s většinou. Nebo jsem v souhlasu s mediálně prosazovanou menšinou a proti proudu většiny. Když opravdu plavu v řece, volím jako první namáhavý protiproud, abych se zpátky svezl s proudem.
Přitom jediný, ale zásadní problém je v tom, že jednostranné hodnocení a propagace jednoho správného názoru (pohledu na věc) vzbuzuje odpor. Tak to je. Projevený odpor je akcí, co podporuje reakci. A máme tu kolotoč (naštěstí) jen virtuálních bojůvek. Bojuje se sice jen „jedovatými“ slovy, ale i ta mohou zasáhnout citlivý terč.
Citlivá duše se boji raději vyhne, protože se jí chce řvát: „nechte těch bojů, hovádka bóží a v klidu rozjímejte, přichází na to vhodný čas“. Ego rozjímat nechce a chce si to se všemi vyřídit. Nedá pokoj, dokud nedostane prostor. Ego to rozjede, přitáhne pozornost, zvýší čtenost a karmu (dosáhne odměny). Kupodivu ego tím pomáhá duši. Je uspokojeno a dovolí duši nakonec přibrousit ostří vyřčených (tedy napsaných) slov.
Nic se nejí tak horké, jak zprvu vypadá. Když zchladnou hlavy, odezní emoce a vyčpí (zastará) ta zpráva, co zjitřila emoce a způsobila „bouři ve sklenici vody“, svět se vrátí do svých obvyklých kolejí.
Duše, ta to ví. Ego to musí řešit, jinak by umřelo a toho se nejvíc bojí, to nemůže připustit. Jo, občas si to ego trochu hýčkám, bez něj by to byla asi nuda. Je to takový malý čertík, co různé poťouchlosti tropí, proto je třeba nechat duši, aby nad ním bděla. Ale i ona si potřebuje odpočinout a občas přimhouřit oko a nechat toho ďáblíka se vyřádit a unavit.
Pak si teprve mohou dušičky užít tu zaslouženou porci klidu a míru s vůní jehličí.
