Škůdce národní ekonomiky

Tak jsem zjistil, že škodím národní ekonomice. Už je to tak. Zkrátka nejsem ten pravý konzument, co by svou spotřebou posouval ekonomický růst nahoru.

Převážně chodím pěšky nebo jezdím na kole, proto jsem za volantem více ohleduplný k chodcům a cyklistům. Abych použil auto k cestě do jednoho kilometru (tam zkrátka dojdete do 15 minut a nemusíte přemýšlet, kde zaparkujete), to už musí být.

Jedná se o případy, kdy zapomenu na nějakou plánovanou schůzku a pěšky už bych to nestihl, nebo musím někam převést něco těžkého. Jistěže autem najedu víc kilometrů, než ujedu na kole či ujdu pěšky. Od toho ho přeci mám (tedy s manželkou máme dohromady), aby mne dopravilo na delší vzdálenosti, většinou 80 km na chatu, 50 km k rodičům manželky, nebo od 10 do 30 km do většího města. A pak na výlety a dovolené (v tuzemsku).

Za auto samozřejmě utrácím povinné platby jako povinné ručení, opravy a kontroly a samozřejmě palivo do nádrže. Mám však malé auto (malý výkon), nízkou spotřebu a ročně nedám ani deset tisíc kilometrů.

Nedávám peníze hypermarketům, Mc Donaldům, lunaparkům ani aquaparkům. Nekouřím a piju mírně, zejména víno, pivo a kávu. Neutrácím za léky, cítím se zdráv a snažím se o své zdraví a psychickou odolnost pečovat. Nebyl jsem už léta ani nemocný, ani k doktorům nechodím, a v nemocnici jsem byl sám se sebou naposledy asi před 35 lety.

Plavu a koupu se nejraději v řekách a jezerech. Ani těm mobilům, počítačům a jiným moderním technologiím moc nedávám. Nemám tu potřebu zvyšující se spotřeby a touhu tohle (z reklamy) mít.

Samozřejmě potraviny, oblečení, obuv kupuji, sem tam i něco sportovního, utrácím za kulturu, sem tam zajdu i na jedno, dvě. Díky zahradě a chatě utrácím za to potřebné nářadí a náčiní, sazenice, semínka apod.

Přijímám, že ekonomice více škodím, než pomáhám. Ale nemohu si pomoct, jsem spokojen s tím, co mám, a to mi k životu stačí. Celkem dost utrácíme za chatu, kde zvyšujeme komfort, abychom tam v důchodu mohli trávit víc času.

Co se mnou? Potažmo s námi, cyklisty, chodci, zdravými a odolnými jedinci, a ještě k tomu nekonzumními lidmi? Navíc nejspíš i drze nezávislými a svobodomyslnými.

Už se na to asi přišlo díky pandemii. Asi není náhoda, že právě mezi těmito lidmi bude i nejvíc těch nebojácných a odvážných (z druhé strany hloupých), kteří odmítají především nesmyslná protiepidemická opatření vlády, spíše se ani nenechávají očkovat a roušky (příp. respirátory) si nasadí jen tam, kde musí, či jim samotným to dává smysl.

Proti takovým „sobcům“ a „pitomcům“ je třeba zakročit rázně. Nikam nepouštět! Jenže problém: oni se ani nikam moc nehrnou. Nebo nějak motivovat aspoň k očkování. Něco za to dostaneš, peníze, nějakou výhodu. Nebo nebudeš moct pokračovat v této práci.

Jenže ouha, oni na to v mnoha případech nereagují. Jejich reakce je pro většinu lidí neočekávaná. Připadá jim nenormální, nerozumná. Nechtějí peníze, nebo klidně dají v práci výpověď. Upřednostní svou volbu, svou svobodu i za cenu nevýhodného postavení ve společnosti z toho plynoucí.

Jsme sice škůdci této staré ekonomiky, tohoto přežilého způsobu života, tohoto nekonečného růstu, nekonečného dluhu, nekonečného zatěžování planety odpady, znečištěním a jedy, nekonečné pohodlnosti a nárokovosti, ale zároveň můžeme být tvůrci něčeho nového, co nám dá více smyslu, méně stresu, méně závislostí a více radosti. A také to bude více v souladu s přírodou.

To mne oslovuje daleko více než touha po větší televizi, rychlejším autě, výkonnějším a modernějším mobilu, počítači. A v tomto už jsem dost starý na to, abych se měnil.

Beru ale to, že změna je život, že je to pohyb, že je potřeba poznat a naučit se něco nového, najít nový způsob a směr tam, kde už to postaru nefunguje. A na to se tak starý necítím.