Každý jsme jinak „nastaven“, máme jiné zkušenosti, jiné vlohy. Ten umí to a ten zas tohle, jak se zpívá ve známé písničce.
Pochopil jsem, že jsou dvě zásadní úrovně pohledu na svět. Tu „spodní“ si dovolím nazvat destruktivní, neboť životu moc nepřeje, činí jej tragickým až zoufalým.
Ta druhá (vyšší) úroveň je konstruktivní, kde je život snesitelný až „božský“. Tuto úroveň lze dále rozdělit na tři podúrovně. Nejníž je taková přechodná úroveň „střídavě oblačno“, následuje zlatý střed: rovnováha, která přináší již vyrovnaný a smysluplný život. Nejvýše je „ráj na zemi“, této „mistrovské“ úrovně ale dosáhne málokdo.
Mezi destruktivním a konstruktivním přístupem k životu vzniká bariéra nepochopení. Lidé, kteří žijí svůj život v té úrovni „přechodu“ či „rovnováhy“, obvykle nechápou ty lidi, prožívající své „peklo na zemi“ a naopak.
Život je přece plný „slastí i strastí“, přičemž každý pochopitelně máme raději ty „slasti“. Ovšem nebýt strastí, asi bychom si ty slasti tak neužili.
Jsou však lidé, kteří své životy žijí pod vlivem strachu, smutku a jiných negativních pocitů. Tím tíhnou i k nenávisti a závisti. Nevědí si s životem rady, nemají žádnou sebeúctu, sebevědomí. Dokáží „ničit“ život sobě i okolí. Jsou v roli oběti, život vidí jako utrpení, mohou být i agresivní vůči sobě či vůči druhým. Jsou nešťastní a obvykle velmi dobře manipulovatelní, často propadají závislosti (na drogách vč. léků, na jiných lidech).
Lidé, co prožívají „peklo“ na zemi, obvykle vidí svět jako zlý, nepřející. Upadají do úzkostných depresí, mohou být frustrovaní, že se jim nedaří, snadněji si nechají „vymýt mozek“, snadněji se stanou fanatiky.
Odpovědnost za svůj život přenechávají jiným a vždy najdou nějakého „viníka“, který za jejich stav a špatné pocity může. Viníkem může být kdokoliv a cokoliv, třeba „nedokonalý“ vzhled a tak mnozí plní ordinace plastických chirurgů.
Kam až tato „posedlost“ může zajít, nám ukazují senzace chtivá média. Dívka, co si nechala voperovat třetí prso a chlapec, co se nechává přeoperovat na mimozemšťana. Globální (bulvární) síť jim dopřeje „patnáct minut slávy“. Docela děs. Byť něco takového devět lékařů odmítne, desátý to za prachy udělá. Potřeba zalíbit se druhým vede i k dalším „hrůzám“: extrémní vyhublosti na jedné straně, na druhé straně až k morbidní obezitě.
Protože platí zákon přitažlivosti, obvykle si tito lidé do života přitáhnou podobné typy a tak se utvrzují ve své „pravdě“ a pohledu na život. Vznikají tak „kluby spřízněných duší“, aniž to ty duše tuší.
To platí obecně a je to vidět i zde na blogu, kdo si co či koho v tom nepřeberném množství pisálků a čtenářů k sobě přitáhne a kým a čím je přitahován.
Máme to jako lidi nějak zakódováno a často jednáme na základě rčení „podle sebe soudím tebe“. Máme svou představu a očekávání, jak se ten druhý má zachovat a obvykle umíme „dobře poradit“. Jenže každá rada je subjektivní a řídit se radami druhých většinou nikam nevede.
Každý si musí najít svou cestu, která mu vyhovuje. Mělo by to být něco, co člověku přináší radost, co je v souladu s jeho „vnitřním nastavením“, s přáním jeho duše, chcete-li. Pak je možné být vyrovnaný, spokojený a šťastný, protože konečně takový člověk našel „klid v duši“ a to se jistě projeví i na jeho zdraví.
Mně pomohla k vyrovnanějšímu a spokojenému životu (znovu)nalezená sebeúcta, větší podíl žití v přítomnosti a dělání toho, co mám rád. Tím jsem se zbavil zbytečného (paralyzujícího) strachu, získal více odvahy, nepitvám se v minulosti a nebojím se budoucnosti. Své hraje také láska, humor, smích.
Díky tomu opravdu nemusím některé věci vůbec řešit. Řeším jen to, co mohu nějak ovlivnit a co zrovna vyžaduje situace. A pak je všechno v pohodě (tedy z mého pohledu).
