Jsou lidé přesvědčiví, ti, co dělají svou práci či tvorbu přesvědčivě. S takovými se rád setkám, obdivuji je. Přesvědčivost z jejich konání jaksi vyzařuje.
Tito lidé jsou znalí ve svých oborech činnosti, jsou skutečnou elitou, uznávanou autoritou.
A pak jsou lidé přesvědčení. Přesvědčení o své výjimečnosti, někdy nadřazenosti, dávají okázale najevo, že jsou někdo. Přitom kolikrát na ty přesvědčivé svým rozumem, umem a citem nemají.
Ti první působí skromně, jsou moudří, empatičtí, nikomu to své nevnucují a lidé je berou jako opravdovou osobnost, která má přirozenou autoritu, a která něco zná a umí. Přesvědčení přesvědčují o svých kvalitách ostatní (často marně) a působí sebevědomě (ale občas směšně).
Kdyby světu vládla moudrost, neměli by šanci. Tak zaměnili moudrost za vzdělanost, přirozenou morálku za kázání mravokárce, chytrost za vychytralost a svůj tvůrčí potenciál věnují tomu, jak se dostat na vysněné pozice a jak se tam pokud možno dlouhodobě udržet. Dosáhli elitního postavení a lidé je nazývají elitami.
Jenže to není s úctou a respektem (jako k těm prvním), ale spíše s despektem. Být příslušníkem takovéto elity (pseudoelity) není žádná výhra, tedy co se týče obdivu těch dole. Jinak z hlediska postavení, moci a peněz to výhra asi je. Otázkou je, jak dlouho to vydrží. „Zdroje jsou“ říkal jeden bývalý český politik, jenže ty zdroje vznikají zadlužením a „ždímáním“ střední pracující třídy a vracejí se ke stále početnější „elitě“ prostřednictvím dotací, rozpočtů, státních zakázek.
Tak ti přesvědčení se snaží přesvědčit ty ostatní, co je správné, co se má a nemá, kdo je dobrý a kdo zlý. To by ani nevadilo, každý má své preference, jenže když není po jejich, to se dějí věci.
Dalo by se to parafrázovat, že nevědí, co chtějí a nedají pokoj, dokud to nedostanou. Potíž je v tom, že celkem vědí, co chtějí. Ale když to dopadne jinak, snaží se to zvrátit všemi možnými prostředky. Místo, aby se zamysleli, proč to dopadlo tak, jak to dopadlo a co tedy sami dělají špatně, začnou okamžitě ty druhé napadat.
Čímž samozřejmě zesilují jejich odpor, posilují jejich energii a odhodlání. Ti druzí je nazvali kavárníky, lepšolidmi, dobrotrusy. Někteří vzdělaní kavárníci nejsou schopni ustoupit, odstoupit, odpustit. Takže ti, co se prohlásili moudřejšími, chytřejšími, morálnějšími se nedokáží poučit ze svých chyb a zvolit (najít) jiný přístup, pokud se ten současný neosvědčil.
Pokud se vymezuji pouze negativně, posiluji tím negativní energii, která se mi takto vrací. Jako bumerang. Přesvědčené člověk nepřesvědčí, zbývá tedy naděje, že se přesvědčí sami, že být přesvědčený a své přesvědčení si vynucovat na druhých přesvědčivě vede k negativním pocitům, myšlenkám a konáním. Nenávist pak nic neřeší a plodí opět nenávist.
Tak se z toho bludného kruhu vystoupit nedá. Z kruhu by měl umět vystoupit ten moudřejší. Zatím se zdá, že moudřejší jsou ti „hloupější“ a jejich „lhostejnost“ a „ignorance“ navrací do společnosti klid. Aspoň mně připadá na venkově a mimo dosah médií společnost taková klidnější, skromnější, za ničím se moc nehoní (až na ty konzumenty), politiku tak neřeší, maximálně si zanadává a uleví si.
Kdy lidi pochopí, že vegan nemá přesvědčovat masožravce a naopak. Stejně je nejlepší vyvážená strava a každý si tak najde to své, co mu nejvíc vyhovuje. Jo, brokolici můžu, ale kvůli ní řízek neodmítnu.
Občas navštívím kavárnu i hospodu, chutná mi kafe, čaj, víno i pivo. Vedu řeči intelektuálně filozofické, i obyčejné praktické a také ty o naprostých blbostech, kterým se rádi zasmějeme. Mám rád rozmanitost, takže i „blázny“ a svérázné lidičky, protože to jsou neřízení originálové. Naprogramované roboty nemusím.
