Když chodíte ven do přírody, nebo pravidelně někam jezdíte po 2 až 3 týdnech, zjistíte, jak se stejné místo proměňuje. Jak tam kouzlí příroda.
To, co minule kvetlo a tvořilo doslova koberec, už tam není a tráva, přesněji podhorská louka, hraje jinými barvami a dost vyrostla. Dokonce není ani znát, že jsem část minule sekal. Tedy trochu je, ten porost je nižší než ten minule nesekaný. Nedá se nic dělat, posekáme jednu část znovu a tu druhou letos poprvé. Toho více vzrostlého posekáme větší část, ale kousek (významně menší část) necháme včelkám, čmelákům a motýlkům.
Na tu posečenou plochu se slétají ptáci, kosi, špačci, drozdové a takový větší a víc barevný drozd kvíčala. Tak ho po práci při kafíčku pozorujeme, jak tahá z hlíny žížalu a chvilku s ní zápasí, aby ji nakonec sezobl.
Také jsme už něco zasadili, něco už na podzim, něco při naší minulé návštěvě. Tak koukáme, co přežilo a co ne. Na minule zasazených afrikánech, co prý mají odpuzovat i krtka, si někdo pochutnal. Nějaký krtkův kamarád, či dokonce on sám?
Připravili jsme proměnu bývalé části kopřivové stráně ve skalku. Fólie položena, zatížena kameny a ještě vrstvou hlíny. Zbývají rostliny a kůra. Postupně tu skalku zbudujeme a doufáme, že to místní příroda vezme na vědomí a smíří se s tím. Nakonec z toho budou mít prospěch i ti místní drobní živočichové.
Nechceme s přírodou bojovat, ale nějak se s ní dohodnout. Mít kousek prostoru pro naše tvůrčí zahradničení a ponechat ji část (zpočátku mnohem větší), kde bude ona sama tvořit. Stejně je to tak velký prostor, že ho při současné četnosti návštěv nestíháme přetvářet. Ale postupně to dáme.
Chce to asi tomu nechat víc času, vždyť trpělivost i růže přináší. Tak snad něco z našeho snažení přežije. Tož uvidíme, jak se zase „přírodní ráj“ promění, až se tam objevíme.
