Používat slovo „sobě“ ve třetím pádu je docela zajímavé. Je to snad nějaká sebestřednost? Až tak bych to neviděl, např. „Národ sobě“ připomíná sbírku na Národní divadlo.
V moderní době to máme např. v občanských, místně politických aktivitách, např. „Praha sobě“ nebo „Motoristé sobě“. A možná nám vznikne (nebo již vzniknul) „Venkov sobě“.
Také právníci sobě, úředníci sobě, poslanci sobě, lobbisté sobě a další, kteří si píši zákony sobě na míru, aby tím prospěli hlavně sobě.
A nyní k těm práskačům. Drsnější synonymum k práskači je udavač či bonzák, vznešené synonymum je oznamovatel. Tohle existovalo vždy a většinou se to zvrhávalo spíše k pomluvám, anonymním udáním, spolupráci s tajnou bezpečností, donášení šéfovi na kolegy. Málokdy byl motivem nějaký čistý záměr, motorem tu byla naopak závist, nenávist a vlastní prospěch nebo aspoň uspokojení (sousedovi chcípla koza).
Dnes toto pokračuje, jak jinak. Ale je to trochu jinak. Žijeme v době internetu a sociálních sítí. Naprosto ideální prostředí pro práskače.
Zaznamenali jste, že jsou práskači vlastně dvojího druhu? Jedni práskají na druhé. Sdělují světu, jací jsou ti druzí hrozní, zlí, co si to dovolují, co si dovolují myslet, říkat a psát. A že by se to mělo zarazit. Paradox je, že tím vlastně práskají sami na sebe. Obzvlášť pokud to rychle vystřelí (bez rozmyslu) na nějaké sociální síti. Ti do toho svého „práskání“ buší spíše nevědomě, nebo naopak až fanaticky uvědoměle. A ta mrcha internet si to pamatuje. Digitální stopa tu po nás zůstává.
Pak jsou tu samozřejmě závažnější věci jako např. kriminální činnost a její oznamování. To by mělo být „práskačství“ s čistým úmyslem. Příkladem budiž trestní oznámení. Jenže i tady se nám s nimi doslova roztrhl pytel a jistě ne všechny mají čistý motiv. Asi aby se právníci nenudili a policisté administrativně zaměstnali. Někdy ale může jít i o obranu před pomluvami, bossingem, šikanou. Záběr lidské psyché je skoro nedozírný.
Nicméně pojďme k těm druhým práskačům. Ti obvykle nepráskají na druhé, ale hlavně na sebe. Jsou to ti praví „práskači sobě“, kteří na sebe práskají vědomě a upřímně. Někdy i s lehkou nadsázkou, ironií, humorem. Dokonce jsou tací, kteří to dělají rozšafně, se šarmem a grácií.
Nikdo mě nenapráská líp než já sám sebe ve svých blozích. My blogeři se vyskytujeme na platformě „práskači sobě“ a práskáme až se nám od huby práší, pardon od klávesnice.
A baví nás to, jinak bychom to nedělali. Čteme si konkurenční „práskání“ a také se v tom všelijak přehrabujeme a říkáme tomu diskutování. Blog je dobrý útvar, není příliš dlouhý, aby se nedal přečíst, a naopak není to nějaký kraťoučký (často emocionální) výkřik do tmy (na síti), kde potřeba stručnosti a omezenost slov jde na úkor obsahu, o nějž často ani vůbec nejde. Důležitější je vykřiknout a získat lajk. A tím i dopamin, nebo z druhé strany adrenalin.
Osobně jako uspokojení své „práskačské“ potřeby preferuji blogy. A dokud tu potřebu budu mít, budu i psát.
