Ruda je malý, školou povinný kluk, co žije s mámou a jeho nejlepšími kamarády jsou Anička a Toník. Tak si tak jednou hrají na babu a máma ho volá k večeři.
A ještě se ho zeptá, co mají za úkoly do školy. Ruda neví, a proto se ptá kamarádů. „Měli jsme napsat sloh o praseti. Já napsala, jak se prase chová v chlívku, co jí a jak jsou roztomilá malá prasátka, selátka a také jsem si vzpomněla na prase divoké v lese“, referuje Anička, snaživá holčička.
Tonda se pochlubí: „Můj táta je řezník a tak jsem napsal, co z prasete všechno máme: sádlo, jitrnice, jelita, tlačenku a jak vypadá taková zabíjačka“.
Ruda cestou domů zakopne a rozplácne se v louži. Když dorazí domů, máma mu vyčiní: „Fuj, Rudo, ty jsi ale prase, okamžitě do koupelny a pořádně se vydrhni!“
Ruda se neochotně vleče do koupelny. Náhle se mu v hlavě zrodí nápad: já se teď musím vydrhnout v koupelně, to prase přeci nemusí, napíšu, jak se prase rochní v bahně a nemusí se mejt! A navíc nemusí vstávat, chodit do školy a psát ty pitomý úkoly. Kéž bych tak byl prasetem!
Poslední věta se Rudovi stane osudnou, přání se mu jako mávnutím kouzelného proutku splní. Z Rudy je prase.
Máma volá synka k večeři, ale místo Rudolfa přichází prase. „Kde se tady vzalo to prase?“, ptá se máma, načež prase promluví: „Ale to jsem já, mami, Ruda“. Máma omdlévá, prase ji naštěstí včas zachytí, žena se vzpamatuje z počátečního šoku a snaží se najít nějaké řešení. Nakonec se rozhodnou, že ráno je moudřejší večera a třeba se z toho Ruda do rána vyspí.
Nevyspal, ráno snídá žena s prasetem. Za chvíli už zvoní kamarádi, že spolu půjdou do školy. Matka dětem sdělí, že Rudovi je špatně a že s ním půjde k doktorovi. Jenže Anička si všimne a řekne: „jé, to jsem nevěděla, že máte prase“.
„To není prase, teda vlastně je, ale je to můj Ruda“, povídá matka a děti vyzvídají, jak se to Rudovi stalo. Naštěstí už je pozdě a oba musí do školy, jen Toník si ještě na něco vzpomene, otočí se a na Rudu zakřičí: „hlavně se nepohybuj sám po vsi, táta by tě mohl i zabít“.
Když se máma s Rudou vracejí od doktora, potkají Kašpárka, protože to je veselá kopa, hned spustí: „Dobrý den matko, kampak s tím prasetem? Na porážku?“
„Kuš, šašku, to je můj syn Rudolf“, dí matka naštvaně.
Jenže Kašpárek si dál vede svou: „Kašpárek, jméno mé. Ale paní, co to děláte, pojmenovat prase, to už ho nezabijete, to my jsme jednou s Kalupinkou prase pojmenovali, Pašík Vašík jsme mu říkali…“
„Ale já jsem opravdu Rudolf, chodím do 3. B“, prohlásí prase. To Kašpárka na chvíli šokuje, že prase mluví a chodí do školy. Ale co, z pohádek je zvyklý na ledacos a tak se zeptá, zda už byli u doktora. Odpoví mu, že jdou od něj a že je poslal ke zvěrolékaři.
Kašpárek přemýšlí a zatím dojdou s mámou a Rudlou skoro domů, kde potkají Toníka s Aničkou: „Rudo, pojď si hrát, na babu s prasetem to bude legrace“.
Zatím Kašpárek vyzvídá na matce, jak se to vlastně celé přihodilo. Vyslechne si celý příběh, usilovně přemýšlí, když zaslechne Rudolfův nářek: „Mě už to nebaví, já už nechci být prase“.
„A tys to chtěl?“ ptá se Kašpárek. Ruda odpoví, že vlastně ano, že měli napsat úkol o praseti, že se nechtěl mejt a praseti záviděl, že se mýt nemusí a taky nechodí do školy.
Kašpárek nad tím dumá, jak detektiv Štika z bájného Ohníčku a najednou to má: „Mám nápad. Mámo, přineste necky, mýdlo, šampón, kartáče, vodu. Děti nám pomohou to prase pořádně vydrhnout. A aby nám to dobře šlo, zazpíváme si tu krásnou písničku od Dády: Rudlo ty šmudlo, že se nestydíš…“
Během mytí, drhnutí a zpívání se z pěny vynoří Ruda, už jako člověk. Je strašně rád a všichni kolem také. Ještě něco se změnilo, Ruda od té doby chodí rád do školy, úkoly píše včas a dokonce se rád myje.
A jaké si z toho vzít poučení? Dávejte si pozor na to, co si opravdu přejete. Přání se totiž plní a nejen v pohádkách.
