Pracovat, když chci a hlavně dělat to, co mě baví

Kdo by si to nepřál? Jenže si to většinou nikdo nedopřeje. A pokud ano, jedná se o krátká období dovolené nebo „mladé penze“. Výjimkou jsou „volné nohy“, spokojené „osvč“ a ti, co se ve svém povolání skutečně našli.

Chodíme do práce, protože jsme tak naučení, máme vštípeno, že se nejdřív máme vypořádat s povinnostmi a pak je na řadě zábava. Takže nejdřív si splníme své pracovní povinnosti a pak se bavíme dle svého.

Šťasten ten, jehož povinností je zároveň zábava. Takový člověk má práci za svého koníčka, resp. dokáže se svým koníčkem uživit. Když něco dělá člověk rád, se zaujetím, je ochotný se dále učit a získávat nové zkušenosti. Nemarní čas. Dalo by se říci, že takový člověk tvoří s láskou. Je jedno co tvoří, ale ví, že mu to přináší uspokojení.

Mnoho z nás se však živí něčím jiným, než tím, co máme a děláme rádi. Protože si vyděláváme někde jinde, nemáme na to, co nás baví tolik času. Jinde (tedy v práci „živitelce“) člověk plní úkoly, příkazy, občas mu ani nedávají smysl. Uspokojení cítí tak akorát nad výplatní páskou, protože, kromě toho, že neumře hlady, si ještě může dovolit „pustit nějaký ten chlup“ do svého hobby. Většinou to není tak zlé, neboť svět není černo-bílý, ale barevný a tak občas v té práci „živitelce“ najdeme i to uspokojení z vlastní práce.

Přesto se stává, že přijde doba, kdy člověk tak nějak cítí, že by chtěl práci změnit, že to uspokojení stává se menším a menším. Jenže stále je tu ta obava, co budu dělat? Jak se uživím? Psaním blogů těžko, učení a zahradničení už nějakou naději dává. Jenže už mám věk, nechci dělat kariéru pro kariéru, nechci už nikomu nic dokazovat. Chci hlavně v klidu žít, být a na ten život mít. Abych neumíral hlady a měl svůj rozpočet aspoň vyrovnaný, lépe mírně přebytkový. Zkrátka akorát přiměřený. Nedostatek není dobrý a nadbytek už také přináší víc starostí, než radostí. Strýček Skrblík nejsem, takže nějaký neúměrný finanční nadbytek k životu nepotřebuji a plavu rád ve vodě.

A s tímhle pohledem na svět se mám ucházet někde o místo, kde hlavně hledají mladé, vytěžitelné lidské zdroje? Tak setrvávám na místě a říkám si, že trpělivost růže přináší.

Nakonec to nechám koňovi a snažím se žít tak, jak chci aspoň v době svého volna. Takže baterky dobiju a jsem připraven další dny v práci přežít. Pak se najednou objeví příležitost.

Mám tendenci ji zprvu odmítnout, tomu nerozumím, zahodil bych vše, co jsem se naučil, co umím a znám. Při této práci svoji odbornost nevyužiji. Pak nad tím přemýšlím, píšu si pro a proti. A ptám se, proč bych se nemohl ještě teď naučit něco nového, pro mě neznámého? Mohu využít své dovednosti v komunikaci, najít spolehlivý tým a dělat něco, co mi dává větší smysl.

Přichází úleva v tom, že mohu to „staré“, co mi již tolik nevyhovuje s klidem opustit. Mám vystřídat člověka, který na tom místě byl dlouhou dobu a ještě s novým týmem lidí. Vím to půl roku dopředu.

Jsem netrpělivý, protože už bych tady rád skončil, ale ještě nemohu začít jinde. Učím se trpělivosti a zároveň žít přítomností. Svádím „boj“ se svými představami, myšlenkami, obavami, předsudky. Říkám si, tohle už snad nemusím řešit, ale opak je pravdou. Nikdo to za mne neudělá a jsem za to i slušně placen. Prostě musím zatnout zuby, a ikdyž se mi do toho moc nechce, udělat to.

Zároveň to chce začít se připravovat na změnu, shánět informace, komunikovat s těmi, s nimiž budu pracovat. Vypadá to nalinkovaně, jako optimistická perspektiva, ale vše ještě může být jinak. Vždyť kdo ví, co bude zítra.