Takových lidí se bojím.

Zvláště když jsou na vlivných postech a kromě humoru jim obvykle chybí i empatie, sociální cítění a pokora. Co s tím? Musíme se změnit odspodu, aby takoví lidé neměli příležitost se dostat nahoru. Otázkou je, jaká část lidí to už pochopila.

Já to beru tak, že když někdo nemá smysl pro humor, tak mu prostě nebyl dán do vínku. Měla jsem v minulosti šéfa, který ač byl mlád, mladší než já, byl takový "vážný". V situacích, kdy někdo mluvil nevážně, dělal si z něčeho srandu, on se cítil úplně ztracený. Nebylo to tak, že by byl nějaký škarohlíd. To nebyl. V podstatě býval většinu času milý a usměvavý. Byl i velmi inteligentní, ale sám humor nedělal a vtípky od druhých nechápal. Vyvádělo ho to z míry. Nerozuměl. Cítil se v tu chvíli, jako by na něj někdo začal mluvit cizím jazykem, kterému nerozumí. Já jsem člověk, který často mluví nevážně, no, s ním jsem to přestala dělat, protože on se na mě vždycky díval jako bych spadla z měsíce, pak jsem mu to musela vysvětlovat, že to byl humor, že jsem to nemyslela vážně a jak jsem to myslela, a tím se z toho nějak vytratila ta radost a lehkost, která tam jinak je.

No, a já třeba se směju moc ráda. Mám ráda srandičky a vtípky, ale v práci mám kolegyně, které se rády škodolibě baví na cizí účet, a pro to taky úplně pochopení nemám. Většina lidí se směje, nejspíš jsou v tu chvíli rádi, že tentokrát byl terčem jejich zábavy někdo jiný, ale to mě třeba úplně nebaví. Jsem nastavená jinak prostě. Každý jsme nastavený jinak.

Ale srandovní jsme všichni a nejvíc srandovní jsme, právě když se bereme vážně. Hezký den, Honzo.

Každý jsme jinak nastaven, jinak vnímáme humor, protože jsme sami sebou každý trochu jinak. Výsměch či škodolibý posměch je přes čáru, protože je neuctivý, ironii, sarkasmus a drsný humor dost lidí nebere a ani nechápe. Pak je třeba tomu přizpůsobit komunikaci a nehřešit slovem, jak píšete a k čemu jste i dospěla. Já byl situačnímu humoru vystaven od mala, naučil jsem se vtipně "odpálkovat" a pochytily to i mé děti. Z vážného pohledu byly drzé, ale z mého jen vtipně zasmečovaly, protože jim táta svou rádoby vtipnou hláškou přihrál na smeč. A to jsme se u nás všichni smíchy rozbourali. Manželka se to naučila, ale její rodiče ne, tam jsem narazil a pak si dával pozor.

Velmi dobře napsáno

a) (obecně): Myslím si, že mít smysl pro humor, kam patří mimo jiné také schopnost se zasmát i sám sobě, je výsadou lidí, kteří jsou skutečně sami sebou a na nic si nehrají. Pokud sami sebou nejsou, a tudíž musí nosit různé masky a měnit je dle momentální situace, nemohou být tito lidé autentičtí. Je na nich velmi dobře poznat křečovitost, ať dělají nebo říkají cokoli. Včetně smíchu. Zasmát se sami sobě, toho nejsou schopni už vůbec, protože oni sami sebou opravdu nejsou.

b) Politiky všeobecně vůbec nemusím. Ale přesto existují takoví, co mi jsou přece jenom aspoň trochu sympatičtí pro svoji uvolněnost, schopnost upřímně projevit své emoce a zasmát se (nikoli se vysmívat - to je něco úplně jiného). Jsou tedy sebou samými, t.j. autentickými. U nich je evidentní, že si zkrátka věří.

Takových je však bohužel poskrovnu... a nejen politiků.

Výsměch nebrat, ale ve smíchu a humoru je často hluboká moudrost a pokora. Stačí připomenout dvě jména Jan Werich a Jiří Suchý.