Znali se. Ze střední. Dlouho se neviděli. To setkání nebylo plánované. Říkejme jim Petr a Pavel. Petr zůstal ve městě, ve kterém se narodil a studoval. Pavel se přestěhoval.
Nebyli to nějací velcí kamarádi. Pavel musel něco vyřídit ve městě, kde kdysi studoval, tak se pak rozhlížel po městě, co se tady od těch dob změnilo. Vnímal, jak město prokouklo, barevné fasády, nové chodníky, upravená zeleň.
Tu náhle zahlédne na lavičce v parku zamračenou postavu zahleděnou do displeje mobilu. Jé, toho znám, to je přeci Petr, řekne si Pavel. A využije příležitosti a přisedne si k bývalému spolužákovi na lavičku.
„Ahoj, to je náhoda, jak se máš?“ šťouchne vesele do spolužáka Pavel. Petr se ošije, zvedne hlavu od mobilu a mrzutě „co si to dovolujete? My se známe?“
„Známe, chodili jsme spolu na gympl, Petře, Tys mě nepoznal?“ Petr okamžik přemýšlí: „no jo, Pavel, málem jsem Tě nepoznal. Co tu děláš? Pokud se pamatuju, tak už tu nebydlíš, že jo?“
„Nebydlím, byl jsem tady jen něco vyřídit a koukám, jak se to tu změnilo. Město zkrásnělo, už není tak šedivé, jako když jsme byli mladí“.
„To je asi tak jediný, jinak to stojí za hovno“.
„Co Ty, jak se máš? A nepůjdem si někam sednout, na pivko, kafe. Já tedy si mohu dát jen nealkoholický, protože musím řídit. Tak mi doporuč nějakej lokál. Existuje ještě putyka u Bimbasů?“
„Tu už zavřeli, teď je tam nóbl kavárna a u Nováků je zase příšernej pajzl. Snad U nádraží, tam by se dalo. Dokonce tam slušně vaří. Ale je to odsud daleko a nemám peníze“.
„To nevadí, zvu Tě a můžeme tam sjet autem. Docela mi i vyhládlo, tak si můžeme dát i jídlo“.
Petr trochu pookřeje, to by se dalo využít. Aspoň jeden světlý okamžik mýho zkurvenýho života. „Tak dobrá, když mne zveš“, pomalu vstává z lavičky.
K Pavlovu autu jdou mlčky. Pavel přemýšlí, proč se ho Petr vůbec nezeptal, jak se má a jaký je z něho morous a proč. Petr přemýšlí jaký asi má Pavel auto a kolik asi vydělává. V řadě zaparkovaných aut to odhaduje na toho nablejskanýho meďáka.
Pavel pípne a vedle meďáka blikne obyčejná fabie. Petr to nevydrží a zeptá se: „to jsem myslel, že máš na lepší fáro. Seš snad doktor, né?“. Pavel si pomyslí, tak si Petr přece jen na něco pamatuje. „Ano, jsem lékař, pracoval jsem v nemocnici a dostal jsem z toho infarkt. Pak jsem to zkusil na záchrance, to mi dávalo větší smysl a teď dělám psychosomatiku, už se tolik nedřu. Mám sice míň peněz, ale víc času na rodinu a koníčky. Život mě baví, jsem spokojený“, využije Pavel příležitosti, aby o sobě něco pověděl a mezitím sedá za volant svého auta.
Petr se posadí na sedadlo spolujezdce, Pavel startuje. Zdá se mu, že ho Petr snad ani neposlouchal. Ale další otázkou mu Petr dokáže, že něco si přece jen vyslechl. „O kolik peněz si přišel?“
„Měl jsem hodně přesčasů, také nám přidali, přišel jsem si tak na něco přes padesátku čistýho, no jo, ale dopracoval jsem to k infarktu a málem k rozvodu. Na záchrance už to bylo míň a teď je to ještě míň, tedy ze začátku, než jsem si našel klientelu to bylo skoro o nule, ale teď už jsem na tom dobře“, stačil říct Pavel, než zaparkoval u hospody.
Posadili se, objednali si. Jak se dalo čekat, Petr využil situace, dal si nejdražší jídlo, které zapil třemi plzničkami, zatímco Pavel si dal něco lehčího s birelem. Pavel s úsměvem, se snažil z Petra vymámit, jak žije on. O sobě ještě doplnil, že je ženatý stále se stejnou ženou, mají dvě děti, slušně bydlí. Petr dost neochotně přiznával, že už ho opustily dvě ženy, děti se s ním nebaví, přišel o práci, teď je nezaměstnaný, bere dávky, žije na ubytovně.
Pavel vzpomínal, že Petr maturitu má a že ho bavily auta, rozuměl jim, dokázal leccos opravit a snad si tím i přivydělával. „To se neuživíš ani jako automechanik? Ten kluk, co mi opravuje auto, je šikovný, ale má toho moc a určitě by nějakou pomoc uvítal, zeptám se ho“.
Petr otráveně: „to je ale práce u vás, to je daleko, nemám ani auto na dojíždění“
Pavel: „to je blbá výmluva, je to 30 km a autobus tam jezdí přímo a každou hodinu. Mám ti to dohodit?“
„Hm, no tak to zkus“, řekne Petr a objednává si čtvrtou plzeň. „Hele, nemohl bys mi půjčit, tak dva litry? Já ti to vrátím, přísahám“
„Což pak o to, mohl, ale nepůjčím. Začni pracovat v tom servisu u nás a já ti pak do výplaty půjčím. Už musím jet. Pane vrchní, platím. A jestli chceš dál chlastat tak za svý. Ahoj“.
Pavel zaplatí a cestou domů v autě přemýšlí, co se to s Petrem stalo a zda se u nich objeví a nastoupí do práce. To záleží na něm. Nevypadá to, je mu v tom stěžování si na život asi dobře. Je to ale jeho problém a Pavel v mysli přešaltuje na něco veselejšího. Copak mu udělá ženuška k večeři a čím ho překvapí děti?
Petr dopíjí poslední plzeň, chvíli přemýšlí nad Pavlovou nabídkou. Že by tam přece jen zajel? Sáhne do kapsy pro drobné a počítá. Vyšlo to, zahnal svou slabou chvilku, kdy pomyslel na práci.
To teď nebude řešit. Nakonec se dneska výborně a zadarmo najedl a napil. Navíc v kapse našel peníze, co akorát tak vystačí na jednoho velkýho ruma. Poslední dobou asi nejšťastnější den jeho zkurvenýho života.
