Poslední letošní cuketa

Naše sklizeň letos byla celkem dobrá. Jabloně sice mohutně kvetly, ale pak to pomrzlo, takže letos mošt nebude a těch pár jablek sníme. Také stará broskev si dala letos pauzu, poté co loni rodila.

Jahod také moc nebylo, ale celkem to stačilo. Navíc udělaly krásné odnože, a tak máme na kompostem doplněném záhoně na příští rok nové jahody.

Taktéž rybízu, angreštu a cibule bylo tak akorát, loni bylo víc. Těch pár kedlubnů stačíme sníst vždy. Většinou i rajčata, letos jich také bylo míň než loni, ale stačilo to. Mrkev, pórek, hrášek, to jsou stálice, kterými (když je nespotřebujeme čerstvé) doplňujeme mrazák, abychom je pak použili k přípravě jídel. Červenou řepu nejen zavařujeme, ale už jsme se naučili ji i jíst třeba s bramborem.

Na jaře koupíme dvě sazenice cukety a dvě dýně hokaido. Kupujeme dvě, kdyby náhodou jedna zašla. Kupodivu se nikdy nestalo, že by někdy jedna či dokonce obě zašly a nevydaly své plody.

A tak máme v létě dýňovou a cuketovou sezónu. Je stejně zajímavé, kolik různých receptů existuje, dá se snad říct, že v té cuketové sezóně jíme cuketu snad stokrát jinak. Kromě dýňových polévek a buchet, jíme i cuketovou polévku a buchtu. Bramborák přes léto nemáme, protože máme cukeťák (tedy bramborák z cukety), také už jsem ochutnal cuketové lasagne, snad nejvíc chutná zapečená s mletým masem.

Ještě, že se dá ta cuketa upravit různými způsoby. Stejně jich i pár rozdáme a ze zahrady si přinášíme pěkně rostlé kousky, a to bez jakékoliv chemie. V krámě jsem naopak viděl spíš takové „chcípáčky“ za dvacku. Nepočítáme to, ale možná i deset cuket zpracujeme. A stačí to.

Tak teď došlo na poslední cuketu. Už toho bylo dost. Cuketové období končí, tak bude do příštího léta klid. Na jaře je zase zasadíme a od cuket přes zimu odpočatí se budeme těšit na novou úrodu. Tak jde život.

Ta zahradnická část našeho života nás baví. Zbývá dosklidit úrodu a pokračovat v rytí. Minule to bylo s rycími vidlemi „pohádka“, rylo se krásně, protože zem předtím dostala vláhu. Bylo v ní i dost žížal, zkrátka krása na dotyk.

Máme z toho radost. Lidé se ptají, proč tu zahradu nepustíte, když máte chatu s velkým pozemkem? Jak zvládáte obojí? Neflákáme se, na zahradu třeba jdeme ve všední dny navečer na dvě hodiny, střídáme se tam. Pak tam někdy zajdeme i o víkendu, třeba jen na jedno dopoledne. Holt to chvíli zarůstá plevelem, někdy vyroste i tráva dost vysoko, ale přijde den, kdy vyplejeme a posekáme.

Na chatu také nejezdíme každý víkend. Pokud dosáhneme podmínek, že se tam na důchod budeme moct přestěhovat a žít trvale, zahrady se zbavíme. Třeba ji bude chtít někdo z dětí, ikdyž zatím to tak nevypadá.

V podhůří se dobře daří květinkám, malinám, lesním jahůdkám a uvidíme, zda začnou příště plodit loni vysazené rybízy. Postupně můžeme zkoušet i něco dalšího (třeba i tu cuketu). Až se tam usadíme, asi dojde i na slepice, možná i na nějakou tu ovci či kozu.

Tyhle plány zatím necháváme koňovi, ten má větší hlavu. Zatím žijeme přítomností a postupně se snažíme zvýšit na chatě komfort s větším ohledem k přírodě.

A příroda se nám odměňuje. Hnízdí tu ptáci, mnoho ptáků tu shání potravu, také hmyzu pozorujeme poměrně dost. Je radost mít kousek „vlastního“ přírodního ráje, vlastně dva. Jeden malý, blízko bydliště, druhý velký, trochu vzdálený, ale dostupný za něco přes hodinu autem.