Je to paráda zajít si po práci na kávičku do kavárny, pomalu si vychutnávat své preso, dívat se z okna a pozorovat šrumec rušné ulice velkoměsta. Co chvíli kontrolovat svůj chytrý mobil, sledovat sms, emaily, facebook, instagram.
Jsem v pohodě, v kavárně, sdílím s přáteli své lajky, musím jim ještě poslat selfie ... A sakra už by to chtělo navštívit barber shop. Přichází číšník, zda si ještě něco nepřeji. Rozhoduji se, zda tu ještě sedět, nebo už zaplatit a jít domů.
Nakonec platím a rozhodnu se navštívit ještě konkurenční podnik. Dojedu tam sockou, nebo si objednám taxíka? Taxíka až domů, je to jen pár stanic tramvají, a to se dá přežít. V druhém podniku si vychutnávám jejich laté. Už je pozdě, zavolám si taxíka a pojedu domů. Podívám se na internet, napíšu na profil, jak jsem dnes báječně strávil den a zítra zas s milými kolegy v práci. Co mám vlastně v plánu? Přednášku, seminář se studenty, samostudium a vědu. Musím zapracovat na tom grantu.
Také mi napsal jeden nenávistný xenofob, že když tak krásně filosofuju o rovnosti příležitostí a multikulturním soužití, měl bych se podívat k nim na venkov, abych prý poznal realitu. Naštval mě, copak já mám na to čas? A co si ten chudák hloupý myslí, že já o životě nic nevím? Já, který mám tituly ověnčené jméno, mám i ocenění z renomovaných zahraničních univerzit, já, který jsem přečetl všechny významné filozofy, já, jehož publikace otiskují renomované vědecké časopisy? Co mne nějaká nicka s IQ tykve má co posuzovat.
To jsem se rozčílil. Jak by ten svět byl hezký a milý, nebýt těch sprostých a hloupých Čecháčků. Ale co vymyslím do toho grantu? Nedávno přítel psal, že bychom také mohli vystoupit ze své sociální bubliny a ty pitomce zkusit pochopit. Moc se mi do toho nechce, ale na druhou stranu by to mohlo být téma pro grant a spojení s praxí se cení a téměř zajišťuje úspěch. Zpracuji návrh na grant v terénu, v tom zasmrádlém, nenávistném, rasistickém a xenofobním českém venkově.
A tak v rámci grantu se náš kavárník se svými studenty dostal na venkov a okusil zdejší „drsnou“ realitu. Jak to celé dopadlo? Jde o pohádku a také o autorskou licenci. Autor, který fabuloval i výše, bude fabulovat i dále. Jen neví, jak to skončit. A tak nabídne rovnou konce tři.
první možný konec:
Kavárník přes vyzkoušení jiné reality, zůstane v té své, nic se v jeho životě nezmění, utvrdí se ve svých názorech a přesvědčeních a jede dál ve své linii, ve své sociální skupině a bublině. Pak mu život nabídne setkání „třetího druhu“ s jinou realitou třeba při opravě vodovodního kohoutku.
druhý možný konec:
Nebo kavárník prohlédne a život svůj radikálně změní, zahodí všechny zvyklosti a postupem času se vžije do venkovské reality, kde mu to „kydání hnoje“ dává větší smysl života, než intelektuálské tlachání u kávičky či na sociální síti.
třetí možný konec:
Nejlepší je, když kavárník zjistí, že i lidi, co nečtou nebo dokonce ani neznají Imanuela Kanta, mají svou hodnotu, neboť umí to, co on ne a své umění, např. potřebné řemeslo zvládají dokonale a jsou ochotni pomoci, přiložit ruku k dílu, mají otevřené srdce. A to že nevládnou brilantním intelektem nevadí. Jejich cena je někde jinde.
Takto „probuzený“ kavárník svou životní zkušeností zmoudřel a napříště se vyhne hodnotícím soudům z pohledu „nadčlověka“ a bude své méně inteligentní spoluobčany ctít a respektovat.
Nemusím jako autor zdůrazňovat, že bych si přál právě ten třetí konec.
Pozn.: příště přijde na řadu pohádka o buranovi, aby se to vyrovnalo.
