Je méně předvídatelné, drze porušuje pranostiky. „Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastný“, říká ve slavné replice Rudolf Hrušínský ve filmu „Rozmarné léto“, ponořen v řece, na kterou dopadají kapky deště a bafaje doutník.
Klidné středoevropské klima s pozvolnými přechody při změně počasí zdá se být minulostí. Extrémy jsou daleko častější. Nedávné extrémní vedro a sucho vystřídalo příjemné ochlazení (jak je dnes zvykem tak hned o 20 °C) a tolik potřebný déšť. Jenže když spadne voda někde najednou, mnoho užitku nepřinese, napáchá škody a rychle odteče. Naštěstí pršelo „slušně“ a na přírodě je vidět, jak se regeneruje. A o tomto víkendu nám počasí ukázalo vlídnější tvář.
V období extrémních veder jsem se téměř každý den koupal v Jizeře, která byla nejteplejší, co pamatuju, a také měla snad nejmenší průtok. Přesto voda v Jizeře příjemně osvěžila, neboť ta nejvyšší teplota byla na úrovni cca 23 °C. Jako zahrádkář jsem se těšil na déšť. Před nedávnem jsem řešil, co zalít a co ne. Před víkendem jsem přemýšlel kam s vodou z přeplněných sudů. Až tak mokro není a tak je v sudech zase rezerva na případný déšť.
Dlouhá období sucha a přívalové deště problémem jsou. Jsem rád, že se na vládní úrovni mluví o tom, jak udržet vodu v krajině. Bez vody není života, a proto vítám, že vláda podpoří vznik mokřadů, rybníků, remízků. Je to návrat k „přirozené“ krajině, která pomůže udržet vodu. Ještě se tím smysluplně využijí evropské dotace. Máme krajinu zemědělskou, bohužel nemáme příznivou agrární politiku. Na druhé straně snad se již blýská na časy, mluví se více o pěstování vojtěšky (pro dobytek) a také o tom, že kukuřice se už nebude smět pěstovat na erozí ohrožených svazích.
Jak se říká, všechno zlé, je pro něco dobré. V řepkových lánech a ve slunečních elektrárnách spatřuji záchranu zemědělské půdy pro naši možnou budoucí potravinovou soběstačnost. Tato pole totiž neskončila pod betonem jako plocha pro logistická centra či nové satelitní vesnice.
Rád se toulám lesem, krajinou. Nejlepší jsou kouty, kam se člověk dostane jen pěšky a jsou kousek dál od silnice. V dnešní době, kdy se mnozí lidé dostanou jen tam, kam je možné dojet autem, k tomu stačí dva, tři kilometry. Zatímco poblíž silnice narazíte na výdobytky civilizace ve formě odhozeného odpadu, dál v lese už ne. Je to tím, že do hloubi lesa jdou ti, co si ho více váží. Navíc nesmí být líní jít těch pár kiláků pěšky.
Počasí neporučíme, a tak nezbývá, než se přizpůsobit. Máme smůlu (štěstí), že u nás se to „mixuje“. Někdy ovlivňuje počasí severozápadní proudění, jindy proudění jihovýchodní. Ta strana od Atlantiku dříve převažovala, dnes k nám častěji proudí horký suchý vzduch z jihovýchodu. A charakter počasí se mění. Je to globální oteplování, tedy spíše klimatická změna? Nejspíš ano. Můžeme si za to sami? Částečně jistě. Jak velký na tom máme podíl my lidé? Nevím. Co můžeme dělat? Zvyknout si, snažit se žít více v souladu s přírodou. A těšit se, že způsob jara, léta, podzimu a zimy začne být poněkud šťastnější (aspoň občas).
