V příkopě u silnice leží tělo zanedbaného ožralého vagabunda, přítomní policisté nasedají do auta, přivolaný lékař konstatoval smrt. Přijíždějí černí havrani. Funebráci naloží tělo a odjedou.
Kdo byl onen muž a proč skončil takhle? Vraťme se v ději o několik let zpět. Ing. Alexander Gorin je vědeckým pracovníkem katedry matematiky a kybernetiky Lomonosovovy univerzity. Je do své práce naprosto zažraný, dá se říci workoholik. Navíc je to nevýrazný, nenápadný človíček, zapřisáhlý abstinent a nekuřák.
Saša je ženatý. Je s podivem, že si vůbec našel ženu. Pravdou je, že nenašel. Naďa si našla jeho. V knihovně. Pracuje jako knihovnice v univerzitní knihovně. Už jí bylo třicet. Možností k seznámení moc neměla. Studenti jsou mladí a blázniví, navíc je jako žena nezajímá. Se starými (většinou ženatými) profesory, co si s ní občas zaflirtují, zase nechce nic mít ona.
Tu se v knihovně objevil Saša. Brýlatý, pohublý, docela pohledný. Akorát věkem k ní, jen o pět let starší. Chodí tam pravidelně, Naďa si o něm všechno zjistí a začne mu nadbíhat. Naďa není úplná kráska, ale ošklivá taky ne. Nosí brýle a je trochu při těle.
Saša na ženský moc není, ale protože rozhodně není na chlapy, začne se i on o Naďu zajímat. Rád by se vyhnul večerům s matkou a jejímu věčnému tématu: kdy už se konečně ožení. Navíc Naďa disponuje vlastní garsonkou a tak je brzy svatba a všichni jsou spokojeni. Naďa poskytuje Sašovi zázemí, organizuje jejich společný domov a Saša ji má docela rád. O dětech neuvažují.
Blíží se Sašovo jubileum, čtyřicítka. On zaujatý vědec, si to ani neuvědomuje, pracuje stále, nosí při sobě deník, do něhož si zapisuje nápady. Řeší svoji životní rovnici, pracuje na axiomu stvoření života. Řeší to i na ulici, v tramvaji. Cítí, že už je docela blízko řešení.
Přichází domů, je tam tentokrát nezvykle rušno. Naďa pořádá oslavu jeho narozenin, už jsou tam všichni pozvaní, většinou lidi z univerzity i se svými protějšky. Je tam i jeho nadřízený profesor. Jako vědec, nic moc, ale má dobré kontakty, umí sehnat peníze, rád si přihne a je na ženský.
Ví, že jeho podřízený je abstinent, a proto navrhne, aby mu vodku nalili do sifonové lahve místo vody. Jak už je společnost v náladě, nápad je přijat a okamžitě realizován. Očekává se, jak to suchara Gorina změní.
Saša nabízenou sklenku odmítne a jde si natočit svou oblíbenou sodovku. Vrací se do společnosti, naráz vypije svůj domnělý sifon, vykřikne, otřese se, zkřiví tvář, všichni se smějí. Saša chvíli trpí, ale najednou, cosi mu v mozku šrotuje. Nenápadně zmizí, vezme si tužku a svůj deník a zavře se na záchodě. Jako zběsilý a s naprostou samozřejmostí řeší svoji rovnici. Došel mu papír v deníku, teď nemůže přestat, teď to ví, naštěstí je tu toaletní papír. Tam zapíše poslední vztahy a výsledek. Šťastný, svoji rovnici, celoživotní vědecké dílo odvodil. Spokojeně zaklapne deník, začíná ho bolet hlava, jde spát. Rozjařená společnost se rozchází domů, Naďa je ze svého muže trochu zklamaná, ale oslava se celkem vydařila a tak jde taky spát.
Ráno se Saša probudí, koukne do deníku a tam konec chybí. Vzpomene si, že výsledek napsal na toaletní papír. Slyší spláchnutí záchodu. Jde se přesvědčit, zda jeho manželka výsledek jeho životního díla spláchla. Je to tak, výsledek je opravdu v hajzlu, už putuje kanalizací. Zoufalý Saša neví, co má dělat. Chodí kolem falešné sodovky a váhá, zda se napít. Nakonec překoná odpor a napije se. Zdá se mu, že mozek se nahodil, je sice bystřejší, ale řešení už mu nenabídne.
Koupí si první láhev vodky. Začínají se mu rozšiřovat obzory, všímá si žen, objevuje minisukně, módu. Koketuje se studentkami. Po čase mu vodka zachutná.
Obtěžuje studentky, už ani neví, proč pije, vyhodí ho z práce. Naďa ho vyhodí z bytu. Jako alkoholická troska se vrátí k matce a část jejího důchodu utrácí za vodku. Hádá se s matkou, nakonec radši odejde na ulici a jednoho dne toho chlapíka, co málem spočítal záhadu stvoření, najdou ležet v příkopu vedle silnice.
Tak si Bůh zase poradil. Nezahrávejme si s vědou a nechtějme být chytřejší než on. Kdo jiný dokáže náhodou zařídit, že v pravý čas dojde papír v notesu a žena nechtěně a netuše spláchne poznání lidstva do hajzlu.
PS: Pokud by název smyšleného příběhu někomu něco připomínal, tak má pravdu. Kdysi mne inspiroval název knížky, jež jsem na konci osmdesátek viděl v knihkupectví: Alexej Nikolajevič Tolstoj „Paprsky inženýra Garina“, dílo, které jsem také nečetl.
