Radí někteří odborníci. Jiní odborníci (a mediální mainstream) to mají za nezodpovědnou lumpárnu, která nás zase přivede do neštěstí.
Ti by nejraději uzavírali všechny a všechno, očkovali taky všechny od miminek po stoleté a nejlépe 2-3 x ročně a respirátory odložili snad jen na noc. To jsou „vítači“ nově upečeného a schváleného „Panda-zákona“.
Patřím mezi ty druhé „vítače“, kteří podporují odborníky navrhující odložení respirátorů. Já ho sice odložil již dávno, ale vítám, pokud to bude konečně oficiální. Jsem respirátorem zhnusen, jsem na něj už nějak alergický a jsem šťastný, že ho převážně mít nemusím. Pracuji sám ve velké kanceláři, doma a venku ho samozřejmě nenosím a zvykl jsem si chodit převážně tam, kde ho striktně nevyžadují.
Pokud ho někde striktně vyžadují, pak někdy z toho prostoru vycouvám, nebo si z nějaké kapsy (či tašky) vytáhnu zmuchlanou roušku a tu si na chvíli nasadím. Obvykle velmi brzy putuje aspoň pod nos a na místě, kde musím mít roušku, se zdržuji opravdu minimální dobu.
Je mi smutno z toho, že potkávám na ulici, v obchodě, v hromadné dopravě krásné mladé ženy, kterým často dvě třetiny obličeje zakrývá maska. Nevzhledný respirátor a je mi úplně jedno, že je sladěn s dalším oblečením, že jde často o módní doplněk. U mě naprosto nevkusný a hnusný doplněk. Ale když to holt někdo musí mít na obličeji, ať to má. Je to konečně jeho volba.
V respirátorech a rouškách ztrácíme především úsměv, ženy část své krásy. Skrývají před námi své krásné nosíky, rtíky a zoubky. A to je nesmírná škoda.
Nějak jsem si nevšiml, že by se ženy za respirátorem usmívaly. Ty bez respirátoru venku na ulici a v přírodě se občas usmějí, a to je fajn. Svobodomyslní lidé „náhubek“ většinou nenosí nebo jen proto, aby si mohli v klidu nakoupit, tedy aby předešli buzeraci. Ale neměli by se lidem v respirátoru smát. Ovšem laskavým úsměvem lze pohladit.
Jaká však bude reakce člověka v respirátoru na laskavý úsměv člověka bez respirátoru je už jiná věc. Zaslepený a bojácný člověk i toto může považovat za výsměch či posměch. Pokud sleduje v televizi politickou věrchušku a vybrané mainstreamové vědce (všechny v respirátorech) a bezmezně jim důvěřuje, pak respirátor neodloží, dokud mu to oni neřeknou.
Nakonec pokud se tak stane, půjde o změnu z musíš na nemusíš, ale můžeš, když chceš. Čili dosud jsi měl nařízeno respirátor nosit, od teď už ho nosit nemusíš, ale nikdo ti nebude bránit v tom, abys ho nosil. Navíc tví „guruové“ ti ho doporučí nosit i nadále.
Tak počítám s tím, že stále budu potkávat lidi v respirátoru, ikdyž ho nebudou muset mít. A budou mezi nimi i mladé krásné ženy se zahalenou půlkou obličeje a zakrytým úsměvem. Jaká škoda. Estetická jistě.
Mám za ty dva roky zafixována tato hesla: „moje rouška chrání tebe, tvoje mě“ a „respirátor chrání víc než rouška“. Z toho jsem si odvodil, že respirátor má především chránit mě a rouška především druhé. A když dávám přednost ochraně druhých před svojí ochranou, logicky upřednostním roušku (když ji druzí budou po mně vyžadovat).
Jinak samozřejmě upřednostňuji „nahoře bez“, tedy na (nejen) mém ksichtě. Má to jednu velkou výhodu: nasazený respirátor venku nebo v autě (kdy v něm jede člověk sám) jednoznačně identifikuje člověka vyděšeného, který je za to vládou chválen, dáván za příklad. Dělá vše pro své zdraví (tím, že špatně dýchá a vdechuje své vlastní zplodiny zpět?), je tak ohleduplný k druhým a nesobecký. Pro mě je takový člověk ztracen ve svém strachu. Dříve by skončil s úzkostnou poruchou u nějakého psychologa, terapeuta.
Naopak zdravý člověk, který se o sebe stará, žije, jak umí, je za bezohledného sobce a viníka všech potíží jenom tím, že si odmítne vzít respirátor? A ještě mu za to hrozí likvidační pokuta?
Smutek a strach jsou vibračně dost nízké emoce. Hněv je sice vibračně vyšší emoce než strach, ale nic neřeší, chce to postoupit k odvaze, neutralitě, humoru a lásce.
Pandemický zákon a cenzura svědčí o netrpělivosti, strachu a snaze udržet si moc u vládnoucích elit. Budeme mít konečně dostatek odvážných, ochotných a láskyplných lidí, abychom s tím u nás pohnuli? Aby mohli v klidu odejít na smetiště dějin i s tím svým nelidským systémem?
Nebo je budeme svým strachem a hněvem stále podporovat, tj. budeme se jich bát, nebo jim nadávat? Dávat tomu energii a pozornost a tím udržovat jejich sílu?
Vezměme si z Havla, kterým se zaštiťují, jeho disidentské období, tedy „Moc bezmocných“. Na to „vláda Havlova odkazu“ oslněna jeho prezidentstvím a jeho glorifikací Západem, poněkud zapomněla.
