Denně vídám reklamní billboard Tomia Okamury, kde samozřejmě narcistně nechybí on, v pozadí česká vlajka, název SPD a u vlajky EU je velký červený nápis „odejdeme po anglicku“.
Předesílám, že Okamurovce volit nebudu, jen mne zaujal ten slogan, dle mého vtipný. Brexit je realitou, stejně tak i nespokojenost s řízením EU, tedy především Evropskou komisí.
Když jsme vstupovali do EU, opravdu upřímně jsme tam většinou chtěli. Svým způsobem to byl náš splněný úkol, protože jsme si stanovili cíl: návrat do Evropy. Jenže další úkoly, snad kromě (poměrně kontroverzní) legislativní smršti, jsme nesplnili. Reformy se pak zadrhávaly na střídání vlád, protože každá měla jinou představu, ale hlavně žádná vláda po našem vstupu do EU, neměla odvahu něco výrazně měnit.
Tak léta přešlapujeme, odkládáme, lavírujeme, co jedna vládní garnitura zavede, druhá zruší. Mezitím se ovšem Západ změnil a už není, co býval (a je jedno, že to mnozí dosud nevzali na vědomí). Z obdivovaného dynamického svobodného světa, kde společenský smír zajišťovala střední třída, se stalo něco, co bychom nelichotivě mohli nazvat: „líný dekadentní moloch“, kterého ovládá politická korektnost, přehnaná lidsko-právní agenda, přebujelá centralistická byrokracie, regulace, dotace, globální korporace,....
Navíc staré země EU se chovají vůči těm mladším zemím jako starší bratr, který všechno ví líp, protože je zkušenější. Který musí poučovat, radit a dohlížet a ten mladší musí poslouchat. Podobně jako v rodině, se ten mladší chce také prosadit a tak se staví na odpor. Má na věci odlišný názor a tak ho prezentuje. Z tohohle úhlu pohledu je pak to, co se děje, přirozené. Jak v chování toho staršího, který nechápe, že ho mladší nechápe, když on pro něj chce to nejlepší. Tak v chování mladšího, který si prožil při „útěku z domova“ jinou zkušenost a nechápe, že ten starší nevidí to, co on se vidět dávno naučil.
Brusel je daleko, do všech koutů nevidí a neměl by řídit úplně všechno. Naopak hlavně to, co z lokální a národní úrovně lze řešit těžko. Evropský národ neexistuje, neboť Evropané mají mnoho mateřských jazyků, od nichž lze odvodit i jistou mentalitu, protože řeč je zvuk, který rezonuje, má určitou vibraci a jistě je rozdíl, když narozené dítě vnímá angličtinu, češtinu nebo němčinu.
Také je pravdou, že na Brusel naši politici svádí své chyby, horlivost, nerozhodnost, strach. Ono se dá za něj pohodlně schovat, něco jiného říkat tam, něco jiného doma a hlavně čerpat dotace.
Kdybychom opravdu odešli po anglicku, už by se nebylo kam schovat, dotace by ani nevylepšovaly rozpočet a ani nenarušovaly podnikatelské prostředí. Otázka je, zda bychom se nedostali do jiné sféry vlivu. Geopolitika a velmocenské zájmy stále hrají významnou roli ve světové politice.
Jinými slovy: bylo by nám dovoleno být samostatnými a nezávislými? A dovolili bychom tu samostatnost a nezávislost jako národ sami sobě?
Nevím, proto se přikláním k tomu neodcházet a vyčkat. Snažit se hájit národní zájmy, které je nutno nejprve definovat a shodnout se na nich. Asi by se na nějakém minimu shodnout dalo. Řešit nastalé problémy dle situace tak, aby prospěly nejen Evropanům jako celku, ale zároveň nás příliš nepoškozovaly jako národ.
Pokud se má EU rozpadnout (tak jako Římská říše či Sovětský svaz), tak se tak stane a pak „po anglicku“ odejdeme všichni i bez referenda. EU podobně jako nějaká stará dáma ztratila glanc, přirozenou přitažlivost přiznaného a noblesně nošeného věku nahrazuje umělými náhražkami, retuší a vrstvami make-upu. A pak se diví, že už tolik netáhne, když místo šmrncovní staré dámy připomíná spíš nějakou vyžilou kreaturu. Která je navíc přesvědčená, že jedině ona je doživotní Miss Europe.
