Na veletoče a obraty, které předvádějí sportovní gymnasté, je radost pohledět. Některé jazykové obraty jsou legrační. Zajímavé je sledovat i obraty, případně veletoče, u názorů.
Ať již jde o známé jedince, nebo si připomenout ty své během života. Přiznejme si, že se měníme, a že třeba dnes nezastáváme ty názory, které jsme měli včera. Mládí bývá radikální, touží po lepším světě. A toho bylo a je stále využíváno či dokonce zneužíváno. K stáru (aspoň u některých) přichází nadhled, moudrost, poučení z životních zkušeností.
Třeba takový spisovatel a básník Pavel Kohout. V mládí horlivý komunista, později disident. Jistě bychom našli víc takových případů. Najdeme i pevné hráze, neměnné názory, které v jedné životní etapě jsou konformní s režimem, jenže když v další etapě života udělá obrat režim, stanou se stále stejné názory nepohodlnými.
Pořád se to všelijak obrací a my na to nějak reagujeme. Jsou tací, kteří udržují konformní názory za všech okolností, jsou to miláčci všech režimů. Říkalo se jim různě: kolaboranti, křiváci, užiteční idioti, konformisté, vlezdoprdelkové …. Zkrátka vybrali si stranu, která pro ně byla nějak výhodná a vždy si to dokázali před sebou samými a svým okolím omluvit. Na některé dolehlo svědomí a přišlo jakési pokání.
Každý to máme jinak a je zajímavé sledovat např. politicko-mediální scénu a její proměny, obraty. V devadesátých letech jsme se dělili na „havlovce“ a „klausovce“, přitom to nebyl takový příkop jako dnes. V zásadě to bylo o idealismu a pragmatismu, o horkém srdci (emocích) a chladném rozumu. Ideálním stavem je samozřejmě rovnováha, jak se říká jít na všechno s rozumem a citem.
Dle mého byl ryzím „havlovcem“ Saša Vondra, který se později stal spíše „klausovcem“. Naopak paní Miroslava Němcová, kdysi zarytá „klausovka“, dnes stejně zarytá „havlovka“. Lidská paměť je sice krátká, ale zrovna tyhle dvě osobnosti politiky a jejich obraty mne zaujali. Aspoň takhle je vidím, mohu se ale mýlit.
Sám jsem na sobě pozoroval změny názoru, zejména poté, co jsem se seznámil se čtyřmi dohodami, které tak humorně a vstřícně přenesl na divadlo Jarda Dušek.
Od té doby mám méně strachu a více si užívám radosti ze života. A hlavně si neberu už nic osobně a je mi celkem jedno, co si kdo o mne myslí. V mém životě hraje hlavní roli můj život, za něj jsem odpovědný, takže rodina, příroda, láska, humor, práce (obživa). Politika v mém životě žádnou důležitou roli nehraje, je pro mne spíš zdrojem inspirace a takové té smutné srandy, když si říkáte, to snad není možné a nakonec zjistíte, že možné to je.
Jenže co s tím? Vztekat se, brečet, to ubližujete především sami sobě, tak se jen trpce zasmát a věřit, že všechno zlé, je k něčemu dobré a že jednou se dospěje k syntéze protikladů a jednotě v různosti. Chce to ale opustit fanatická ideologická dogmata na všech stranách.
Zkrátka žít a nechat žít, a ty veletoče brát s humorem.
