Do nového roku si lidé dávají různá předsevzetí, např. zhubnout vánoční kila, dát si nějaký detox, nejen v jídle, ale třeba od mobilu, internetu, sociálních sítí.
Vánoční kila jsem nenabral, nicméně jsem stagnoval (tedy nehubl), ale pokračovat v hubnutí bych mohl dál, nadváhu mám pořád, byť menší než před rokem touhle dobou. Dám se asi do módního otužování, ale chci postupně, začínám s lavorem. Normálně se koupu a plavu v Jizeře už od nějakých 16 stupňů, ale na studenější vodu se chci připravit.
Chytrý mobil mnozí lidé mají za víc než telefon. Krásně to popisuje Petr Robejšek ve svém blogu: „považují ho za svého služebníka, rádce a intimního přítele a nechápou, že je to jejich dealer, fízl a pasák.“ S tím problém nemám, žádný detox nepotřebuji. Jsem stále citově vázán k tlačítkovému hloupému mobilu bez apek a dalších vychytávek. Je malý, a když občas spadne na zem, nerozbije se, jen se občas rozloží. Telefonovat, posílat a přijímat SMS s ním lze. Dokud slouží, budu ho využívat, koupi chytrého nevylučuji, spíš mi stačí nějaké dědictví po synovi. Jeden dotykáč s windowsy po něm používám jako služební. Možná si ale pořídím nějakého chytráka na dvě simky, ale protože to není má priorita a zásadní touha, tak to neřeším.
Zaznamenal jsem i předsevzetí omezit v tomto roce sociální sítě. Což u mne ani moc nejde. Protože můj vztah k facebooku lze popsat jako dlouhodobou stagnaci a nezájem. Je mi naprosto ukradený, a v podstatě jsem ho využíval nejvíc v roce 2017. Zastihnout mne na facebooku přítomného je v podstatě nemožné, neboť kromě toho, že jsem tam byl naprosto pasivní, tak jsem tam většinou ani nebyl. To, že na semaforu svítí zelená, znamená jen, že mám fb zapnutý, nebo dokonce (svítí-li dlouho), že jsem jen neodhlášen. Což se například stane tak, že se neodhlásí manželka, protože používáme (původně můj) profil společně. Vsunuli jsme tam ženino jméno a dali neutrální fotku. Třeba to nějak pořešíme, přepíšeme ten profil na ni a já definitivně odejdu, jenom se nám do toho nějak nechce. Není to naše priorita.
Facebook v podstatě ignoruji. Není to šálek mé kávy. Necítím potřebu odhalovat své soukromí v podstatě online, natož s něčím a proti něčemu bojovat a být členem nějaké skupiny či bubliny. To mne dávno neláká, místo sledování lajků mnohem raději sleduji dění v přírodě a s lidmi se rád bavím tváří v tvář.
Facebook mi v podstatě nemohl dát tzv. ban, protože jsem mu ho svou permanentní nepřítomností dával já sám. Proč jsem si tedy vůbec zakládal profil? Ukecal mne kamarád, kvůli akci na Karlštejně, nechal jsem tomu volný průběh a čekal, zda mne to chytne. Fotky a nějaké články mne bavily, to ano. Ale mnohem víc věcí spojených s touto (a)sociální sítí mi spíš vadí, a hlavně mne nebaví. Navíc nemám fb zapnutý v mobilu, takže na něm jsem jen tehdy, když mám zapnutý domácí počítač, a ten nemám zapnutý denně, spíše jen párkrát v týdnu. A většinou na něm dělám a sleduji něco jiného, co mne více oslovuje než fb.
K vyjádření názoru, zapsání příběhu, zaznamenání nějaké ptákoviny, vypsání se z něčeho, k tomu mám tento blog. A zde mohu i diskutovat. Je to nejdynamičtější internetové médium, které používám (kromě emailu).
Potom mám ještě webové stránky, které jsou více statické, nicméně i tam to průběžně aktualizuji. Nejsou primárně o psaní, ale o informacích, čím se ještě zabývám a nejen já. A glosuji si tam, ikdyž jen pro pár lidí.
Asi, kdybych se prvně seznámil s facebookem (tj. nezačal si dříve s blogem a webovkami), mohlo to být jiné a asi bych měl širší publicitu. Na fb se nevyjadřuji proto, že bych se bál nějakých „prudičů“, ale protože tam de facto nejsem, tak nemohu ani reagovat a toto je naprosto odradí.
V zásadě je nemám ani zde na blogu, naučil jsem se je ignorovat, nechat být, nepouštět se s nimi do sporu. To, že si o mně (asi) myslí, že jsem arogantní blb, je jejich věc a nepochybně i lidské právo. Mé lidské právo je s nimi vůbec nediskutovat.
Nesbíral jsem ani známky, nevlastním sbírku motýlů, a tudíž nesbírám ani přátele na facebooku. Endorfiny získávám jiným způsobem než z lajků a souhlasných komentářů v nějaké souznějící virtuální bublině.
Kdo mne osobně zná, ví, kde mne najít. Setkávání tváří v tvář upřednostňuji, navíc s pohledem do očí, úsměvem, podáním rukou či objetím. Vám to nechybí? Doufám, že si to užíváte aspoň doma.
Takže mým zásadním předsevzetím je žít, jak již jsem psal.
