A také o tom, jak se změnil svět dvou generací, tj. svět dědečků a babiček a jejich vnoučat. Příběh je fikce, ale tak nějak karikuje realitu. Možná jen domnělou.
Mladý hoch (15) se většinou baví na počítači, mobilu, nebo chodí s partou ven na sídliště. Jenže partu vede odmítač roušek a tady je musí mít i venku (ve městě, v přírodě ne) a měšťáci to kontrolujou. Minule už dostali pokutu a mastnou. Parta se rozpadla, dva kámoši odjeli s rodiči na chatu. Taky bych si mohl vyrazit do přírody, řekl si kluk.
Chvíli čučel do mobilu a našel zelenou plochu v apce docela blízko, pár stanic sockou a jsem v lese, mumlá si. Jak si to naplánoval, tak i udělal.
Po výstupu z autobusu sledoval čáru navigace na mobilu, ještě předtím si zapnul počítadlo nachozených metrů. Za chvíli byl v lese, tedy v malém lesíku, ani by si toho nevšiml, kdyby neztrácel signál. Budu muset z toho lesa vyjít, snad tam bude lepší signál. Byl. Po 1638 metrech pěší chůze se ocitl v bývalém sadu. Dnes to je království divočiny. Kdyby nesledoval mobil, možná by si všiml zajíce a bažanta.
Všiml si však velkého stromu a na něm bylo hodně takových žlutých plodů. Tady si udělám selfíčko, je tady dobrej signál, rozhodl se hoch. Co to jenom je? Trochu mi to připomíná jabko, ale takový divný, uvažuje a pro jistotu si to vyfotí a porovná s apkou. Je to jabko, ale takový neznám, v hypermarketu mají červený, s lesklou slupkou, hygienicky zabalený v igelitu. A tady jsou takový spíš scvrklý, svraštělý, poďobaný a ty spadlý na zemi měkký a hnědý. Fuj, to bych nejed. Ještě si hoch udělal pár fotek, připsal pár komentů na fejs, pochlubil se svými 1638 metry pěšky, sedl si, opřel se zády o jabloň a chvíli sledoval lajky. A sakra dochází baterka.
Za chvíli se mi to vypne a už mám hlad a žízeň. Nebudu vědět, jak se dostat zpátky a kdy mi jede socka. Ta příroda je fakt děsná a nebezpečná. V tu chvíli se kousek ozve bažant, chlapec se lekne a pomalu propadá panice. Mohl by si ještě zavolat o pomoc. Ale komu? Kámošům nemůže, jak by před nimi vypadal? Matku by vystrašil a hned by volala policajty. Otce nemá. Ale děda by mu poradit mohl. Vytáčí dědu. Nebere to, fosil jeden zatracenej, zas je někde u těch svých králíků a slepic. A mobil mu vyzvání v obýváku na stole. To je špatný. Nakonec si uvědomí, by mu děda stejně nepomohl, má ten mobil z pravěku pro fosily a se souřadnicema a apkama to neumí. Mobil klekne, to už je na pokraji zoufalství. K tomu ještě hlad a žízeň.
A najednou jako v nějaké pohádce objeví se kouzelný dědeček a s turistickými holemi si to štráduje přímo k němu.
Kluk ho spatří a napadne ho, že by ho mohl zachránit. Uctivě pozdraví, děda s úsměvem pokyne na pozdrav. Hoch se osmělí: „prosím Vás neměl byste něco k jídlu a pití? Mám hroznej hlad a žízeň“.
„Příroda ti dá najíst a napít, chlapče“, usměje se pohádkový dědeček a shýbne se pro spadlé, sice trochu potlučené, ale zachovalé jablko. Otře si ho do rukávu a zakousne se do něj. „Hm, nevypadá, ale je opravdu překvapivě dobré. A tam na stromě budou ještě lepší. Ale v mým věku už tam nevylezu“, řekne usměvavý stařík.
Hoch na něj vyjeveně zírá, on to jí a ani si ho neumyl, přemýšlí. „Co koukáš, vylez na strom a shoď jich pár“. „Na strom? To neumím, to mi mamka zakázala“. „A všechno ti koupila v krámě, co? No, mám taky vnoučata a vím své. Tak to uděláme jinak, sundej si tričko, budeš je do něj chytat a já je budu shazovat hůlkou, tou na ně dosáhnu“.
Tak si kluk kousne do jablka, chutná mu. Nevypadají, ale chutnají jinak než ze supermarketu. Sní jich několik, zažene hlad i žízeň. Teď jen jak se dostat domů? Když se dědeček chce rozloučit, řekne mu, že má vybitý mobil a neví, jak se dostane zpátky do města.
„To je jednoduché, pořád po cestě tímhle směrem rovnou za nosem, po asi kiláku a půl dojdeš k autobusové zastávce. A navíc je tahle cesta turisticky značená, můžeš jít po červené, podívej se na támhletu značku. Ale já tam jdu taky, můžeme jít spolu“.
Něco podobného mladík ve svém životě nezažil. Změnilo ho to?
Přeháním? Fantazíruju? Možná. Aspoň doufám, že ano. Že tak hrozné to s těmi adolescentními mladíky není. Nebo je?
