Noci na Karlštejně (Brontosauří putování po hradech a zámcích, díl 3.)

V roce 1987 jsme na pozvání tehdy novopečeného kastelána přesedlali na Karlštejn. Také jsme změnili Základní organizaci Českého svazu ochránců přírody (ČSOP) a dali novou náplň organizaci při Gymnáziu Český Brod.

A protože jsme měli obligátní program každý den jiný měsíc, nazvali jsme tábor (podle pohádky o 12 měsíčcích) „Prázdniny s Maruškou“. Také jsme přemýšleli nad nějakým symbolem a pro tento účel zakoupili malou černou myšku, Marušku.

Někteří vtipálci nám na plakátu škrtali „r“ a nahrazovali „t“ (Prázdniny s Matuškou). Pak jsme se dočkali, kastelán nás uvítal na hradě, ubytoval nás, představil nám obrovského vlčáka Arga a ukázal nám neuvěřitelně zarostlý parkán, což byla naše práce. Jako obvykle jsme se vrhli do práce a her. Byli jsme pro místní a turisty „fialová parta“, protože tentokrát jsme měli fialová trička.

Představili jsme účastníkům první večer Marušku, načež hned první noc zdrhla. Hned druhý den nás přijeli navštívit hygieničky, které nám vyprávěly, jak na jiném táboře na Berounsku mají dvě kočky (hrůza). Že my tu máme (v té době uprchlou) myš, jsme samozřejmě zatajili. Naštěstí se Maruška objevila až další den a pak s námi vydržela v akváriu až do konce.

Byly to příjemně strávené dva týdny. Odvedl se kus práce, vyblbli jsme se a mnohé viděli (např. Kapli sv. Kříže). Těch nocí na Karlštejně bylo hodně, občas jsme tam jezdili i na víkendovky. Další tábor jsme zopakovali v roce 1988, ten už tak báječný nebyl, po prázdninách nás čekal krátký nástup do práce a pak rok vojny. V roce 1990 už tu byl nový režim a s ním nové možnosti. Uspořádali jsme tábory dva: jeden na Březnici, druhý na Karlštejně.

Významným mezníkem (pro mě osobně) byl tábor na Karlštejně v roce 1991. V tom roce jsem se chystal oženit  a plánovala se svatba. Z mé strany nás bylo pár, zato z manželčiny by bylo lidí požehnaně a tak se dohodlo, abychom se vzali v rámci tábora na Karlštejně. Zavolal jsem kastelánovi: „Míro, co bys řekl tomu, kdybych se na Karlštejně oženil?“ „To je zas nějaká hra, ne?“ odvětil kastelán, za ta léta s námi na leccos přivyklý. „Ne myslím to vážně“. „Tak to půjdu hned zařídit, nadiktuj mi nacionále“. A za dva dny přišel dopis z Obecního úřadu Karlštejn.

Pak probíhal tábor, svatba byla tajena, vědělo o tom jen pár vyvolených. Kamarád stačil všechny oslovit s tím, aby si na závěr tábora připravili komický převlek, takže svatebčané byli dokonalí.

Den před svatbou si jela budoucí nevěsta pro šaty, připravila se místnost na hostinu, museli jsme přestěhovat i několik restaurovaných obrazů mistra Theodorika a nakonec jsem se loučil se svobodou.

Když jsem si pár hodin před svatbou byl v tričku u Karla (v restauraci nejblíž hradu) půjčit nějaké příbory, také si myslel, že je to hra. Žena zase zašla za varhaníkem objednat hudbu, když ji viděl po zahrání Mendelsona, udiveně řekl: „ta slečna dopoledne jste byla opravdu Vy?“.

A pak nás oddali. Nezapomenutelná byla slova oddávajícího: „ať je vaše manželství pevné jako zdi hradu Karlštejna“. Tak doufám, že ty zdi ještě nějakou dobu vydrží.

V roce 1992 se ještě jeden tábor uspořádal. Už jsme tam byli jen pár dní jako hosté. A už jsme tam nebyli jen sami dva, už s námi byla (zatím nenarozená) dcera. Jedna kapitola života se uzavřela a zároveň se otevřely kapitoly další.