Nedělat nic je náročné. Je to hrozná fuška, protože, když nic neděláte, utíká vám spousta věcí, které byste mohli dělat.
Nebo neděláte něco, do čeho se vám tuze ale moc tuze nechce, nebo by se i chtělo, ale z nějakého důvodu to nejde. Když něco udělat musíte, ale zároveň nechcete, jde to ztuha, protože je to pro vás nepříjemné.
Tak jak na to? Existuje spousta teorií, škol, lektorů, terapeutů a nabízí se mnoho receptů. Mně se osvědčilo to nepříjemné a nechtěné přijmout a pak to bez okolků udělat, protože nejlepší je to mít za sebou. A pokud to nemusím udělat dnes, pak zítra je taky den a třeba zrovna budu na tenhle úkol v lepším rozpoložení a půjde to ráz dva. Prostě líp než dnes.
Občas to chce si nějaké to nicnedělání dovolit, jen tak být a čumět do blba a pro okolí být klidně i za blba. Někdo třeba medituje, jiný se válí na kanapi…já mám nejradši, když si mohu lehnout do trávy, vypnout mozek a jen tak být a pozorovat přírodu. Nechám se překvapit vší tou havětí, co mi vleze nejen „do záběru“. Třeba mne i vyruší (např. mravenci to umí dokonale) a pak nicnedělání končí.
Ono nic nedělat lze obvykle jenom krátce, protože by se z toho jeden „zvencnul“, uzíval nudou a pak začal vymýšlet kraviny.
Člověk prostě dělá rád hlavně věci, co ho baví. Tak jsem se pobavil, v podstatě nic nedělal, kromě toho, že jsem napsal blog a teď do té odložené práce. Tu horu nádobí někdo umýt musí. A tento úkol plním rozhodně radši než zdolávat horu prádla žehlením.
Se žehlením jsem začal kdysi dávno u pionýrského šátku a tam jsem také skončil, dále jsem už své umění v tomto oboru nerozvíjel a manželka to naštěstí pochopila a k žehlení mne nepouští.
Člověk holt nemůže dělat jen to, co má rád, ale je dobře si právě na to najít čas. Protože dělání, to nám úsměv zachrání a všechny smutky zahání.
A nicnedělání (pokud je chtěné) je na tom úplně stejně. Jo, když děláte moc (a ještě to, co vás nebaví), přijde nemoc a toho nechtěného (či přehnaného) dělání vás zbaví a k tomu nicnedělání vás donutí. Zkrátka tělo ví nejlíp, co je pro něj dobré. Akorát ten řídící (mozek) to často nechce vzít na vědomí a pak se diví, co všechno má na svědomí.
