Minulý článek „Datovky“ vyvolal širokou diskusi mezi nadšenými příznivci datových schránek a jejich odpůrci.
Přičemž u odpůrců převažovalo poukázání na jistou nelogičnost, zbytečnost (přehnanou míru) ve výběru povinných subjektů než na samotnou užitečnost datových schránek.
Občan a stát. Vztahy obou subjektů právně definuje Občanský zákoník. Ten nový (z roku 2012) má cca tři tisíce paragrafů, ten původní z roku 1964 jich snad měl kolem osmi set. Takže se nám jen ty paragrafy více jak ztrojnásobily.
Dříve nějakému sdružení lidí (pardon občanů) stačila jednoduchá registrace na Ministerstvu vnitra, pak bylo nutné založit spolek a registrovat ho Soudem v rejstříku. A teď ten soudně registrovaný spolek musí mít i datové schránky. Klasika: salámová metoda.
Je stát organizované násilí? Starší vědí, komu je připisován tento výrok. Učili se o tom ve škole. Mladší si to mohou vygúglit. Podle mého je stát organizované násilí vládnoucí třídy nad lidmi, resp. občany. Z lidí vytvořil stát občany, kterým nakládá povinnosti, ale i dává nějaká práva. Vše si vynucuje zákony a předpisy. Tedy tzv. právem, a proto o sobě stát tvrdí, že je státem právním. Přitom o nějaké právo (rozuměj spravedlnost, rovnost před zákonem a vymahatelnost pravidel) vůbec nejde.
Spíš je to stát právníků a právních předpisů, které slouží vládnoucí vrstvě státu (vrcholným státním úředníkům) a zejména globálním korporacím. Metody k prosazení zájmů vrchnosti jsou známé: cílené vzdělávání, pochod institucemi, salámová metoda a zejména digitalizace dává netušené možnosti. Je totiž nejlepším nástrojem řízení a kontroly. Přitom je vše prodáváno jako pokrok, modernizace, jako snadnější, výhodnější, rychlejší a pohodlnější. No, nekupte to.
Kdo je vlastně občan? Takový, úplně jiný pohled. To je ten, jemuž bylo přiděleno rodné číslo, rodný list a další listy (např. oddací) a úřední listiny ho provází celým životem. I po své smrti je občanem. Sice zemřelým a jeho pozůstalí dostanou úmrtní list a je vedeno dědické řízení.
Při dovršení věku 15 let dostane občan občanský průkaz, kterým se prokazuje složkám bdělého státu. Občan je tedy nevolník státu. Stát ho využívá zejména k tomu, aby ho všemožně buzeroval, kontroloval a řídil, a ještě si za to nechává od něj zaplatit. A pokud by se chtěl občan vzpouzet nebo dokonce být neposlušný, stát má na něj donucovací páky v zákoně, aby ho do poslušnosti vrátil.
Je rozdíl mezi poctivým občanem a poctivým člověkem? Podle mě ano. Být poctivým občanem ke státu je něco jiného, než být poctivým člověkem k sobě a svým blízkým. Poctivým a uctivým k životu. Poctivost se nakonec vždycky vyplácí. Se říká. Otázka je, co je tím skutečně míněno? Zatímco poctivý (a poslušný) občan se nedostane do křížku se státem, poctivý (pravdivý) člověk může od státu očekávat spíše ústrky.
Tak se mu ta poctivost (pravdivost, upřímnost) zdánlivě nevyplácí, ale vyplácí se v tom, že má čisté svědomí, že se může s klidem podívat do zrcadla a také, že ho třeba někdo ocení. Ani ne tak penězi, ale spíše poděkováním, úsměvem, stiskem ruky, laskavým dotykem, vyjádřením podpory.
Ten malý človíček, který se do tohoto světa narodí, si nevybral, že chce být občanem nějakého státu. Narodil se do určitého místa na planetě Zemi, určitým lidem, kteří se o to bezbranné miminko mají postarat a dát mu ten nejcennější dar: lásku a svůj čas.
Nedokáží ho před státem a občanstvím uchránit. Ale měli by se snažit, aby se státní mašinérii co nejdéle vyhnul a rozvíjel se jako dítě v souladu se svou duší a láskyplnou rodičovskou péčí vč. nastavení limitů. Láskyplná péče by měla přinést svobodu s odpovědností za své činy a vzájemnou důvěru se spolehlivostí. My rodiče, jsme tu pro vás děti, než vás vypustíme z hnízda a naše starost o vás nám přináší radost z vás, z toho, že jste. Můžeme se na sebe vzájemně spolehnout.
Ať jste děti, pak dospělí, vždy jste především lidé. Občané až potom. A co si zaslouží stát, který nectí lidskou důstojnost a vyžaduje po svých občanech zhovadilosti? Poslušnost a důvěru? Poslušnost si může vynutit (násilím), ale důvěra se dlouhodobě buduje a rychle ztrácí, činy totiž promlouvají.
Nacházíme se na podivné křižovatce, kdy cesty poctivého člověka a poctivého občana vedou jiným (v podstatě opačným) směrem. Kdo převáží a kam nás ty cesty zavedou, nevím. Jen vím, jakou cestu jsem si svobodně vybral.
