Zdálo by se, že ten, kdo má hodně peněz, má moc. Ten, kdo nemá moc peněz, obvykle nemá ani žádnou moc. Většinově to tak asi je.
Ale existují výjimky. Podívejme se třeba na ministerstvo. Jakékoliv. A srovnejme si dva zaměstnance ministerstva. Toho nejvyššího tedy ministra (nebo ministryni) a tu na nejspodnějším žebříčku: uklízečku (zpravidla ženu).
Ministr bude mít určitě v této instituci jeden z nejvyšších platů a uklízečka jeden z nejnižších. To je nejen normální, ale i přirozené.
Jak je to s mocí? O ministrovi si asi většina lidí myslí, že je tam nejmocnější, že je velký šéf. Ale opak bývá pravdou. Nejmocnější jsou tam vyšší ministerští úředníci. Pokud ministr jedná v souladu s jejich zájmy, má celkem klid a může si své postavení užívat a asi se i cítit být mocným mužem.
Avšak pokud chce něco změnit, či prosadit něco, co jde proti zájmům jeho nejbližších podřízených, zpravidla narazí na odpor a zařadí zpátečku, aby měl klid. Zjistí, že je naprosto bezmocný, nebo si prosadí svou a přijde nátlak na rezignaci či odvolání (což jsme si nedávno zažili u bývalého ministra kultury).
To jak je ministr bezmocný, nám ukázal i britský humorný seriál „Jistě, pane ministře“, v němž tajemník, sir Humphrey Appleby, vždy dostal ministra tam, kam potřeboval.
Paní uklízečka, na rozdíl od ministra, s žádným tajemníkem či nějakými vysokými úředníky nejedná. Její šéf je někdo, kdo má na starosti správu budovy a technické zabezpečení.
V čem je tedy uklízečka mocnější než ministr? Např. umí dobře naleštit kliky a namydlit schody. Je asi jediná, kdo na ministerstvu pravidelně uklízí ten nepořádek a profesní čest ji nedovolí ani zametat věci pod koberec a ani vkládat kostlivce do skříní.
Možná je také jedna z mála zaměstnanců, o nichž se dá říct, že jejich práce má nějaký opravdový smysl a užitek.
Když už nemá ty peníze, aspoň mocně vládne hadrem. Zato ministr bere moc peněz za to, aby se s ním zacházelo jako s hadrem.
