Spíš by se mělo psát nepřátelé režimu, či momentálního státního zřízení, nebo jen nepřátelé současné vládní a politické moci.
V minulém režimu to bylo celkem jednoduché. Znali jsme úhlavní nepřátele budování socialismu: jaro, léto, podzim, zima a imperialismus.
V současnosti je dost těžké odhadnout, kdo je tím úhlavním nepřítelem. Mohli by to být ti, kteří nemají shodný názor s názorem, který převážně zaznívá v médiích hlavního proudu či názorem prosazovaným vládou.
Tak nějak si všímám, že největším nepřítelem je zdravý a současně psychicky odolný člověk. Také člověk, který se chce starat sám o sebe a po státu nic nechce, jen, aby mu dal pokoj. A stát mu v krizi znemožní obživu (což by se dalo vzhledem k okolnostem i chápat), ale zároveň mu moc nepomůže či mu ani nic moc neodpustí (např. platby eráru).
Tito lidé jsou zodpovědní za svůj život, starají se o sebe, jsou zdraví, spokojení, dokáží se uživit a ten stát „nedojí“, naopak jsou spíše dojeni (zdaněni) a jsou nedobrovolnými donátory rozhazovačného státu. A ještě to umí dlouho snášet.
Člověk pochopí, že je nutné nějaké daně odvádět, že stát by měl umět zajistit některé všeobecně prospěšné služby. Ale neměl by lidmi příliš manipulovat, šikanovat je a nutit je, aby na něm byli závislí. Lidé si však za to (aspoň částečně) mohou sami, nejen při volbě „spasitele“ a „vůdce“, ale především z pohodlnosti odevzdávají svou moc do rukou hlupáků, egoistů, a také nadmíru inteligentních psychopatů a sociopatů. A nakonec i technologií a umělé inteligence.
Zdá se, že nejlepším přítelem současného vládního systému je „nemyslící, líný, chamtivý, závistivý a poslušný konzument“. Ten, co si kupuje nová auta, televize, mobily, poslouchá zprávy, civí na seriály, sjíždí sociální sítě. A také dodržuje (i nesmyslná) nařízení. Nejlépe si zboží, které chce (a musí mít) kupuje na dluh, přecpává se, nehýbá se, bere na své civilizační choroby mnoho léků.
Když ještě k tomu kouří a pije alkohol, je pro státní aparát doslova „požehnáním“. Protože mu odevzdal svou sílu a moc. Dělá to, co mu řeknou v televizi, koupí to, co mu napoví reklama, když na to nemá, půjčí si.
Chvíli si náš konzument užívá života, jenže svým chováním se podepisuje na svém zdraví fyzickém, následně psychickém a také finančním. Svou moc odevzdal a získal bezmoc, někdy i nemoc. Rozjíždí se mašinérie: exekutoři, právníci, sociální pracovníci, úřady práce, zdravotníci ..... A někde vzadu číhá hrobník. Odpovědnost za svůj život svěřil do péče institucí (nejen státních).
Otázka zní: dokáže se takový člověk z těchto „spárů“ vymanit, osvobodit? Někteří to dokáží, ovšem za cenu radikální změny svého života, kdy si začnou postupně brát svoji sílu a moc zpět a přijmou za to odpovědnost. Někteří z nich před tou radikální změnou pohlédli do tváře smrti.
A ti, kteří jsou jiní než tato konzumní většina, jsou nepřátelé státu? Státu, který chce pro všechny to nejlepší? Státu, který chce pečovat a ochraňovat i ty, kteří to nepotřebují nebo o to ani nestojí?
Každý, kdo se trochu vymyká, kdo se zodpovědně stará o své zdraví a psychickou odolnost, posiluje imunitu, a kdo chce jen, aby mu stát dal pokoj, je nepřítel státu nebo režimu? Např. otužilec, vegetarián, člověk, který nemá auto, televizi, počítač či mobil?
Za Husáka se tradovalo, že naše strana, vláda a lid buduje socialismus, ale lidi na to serou.
Naše současná vláda, politické strany a lid bojuje více jak rok s pandemií s cílem nebezpečný virus vymýtit. Cynicky řečeno s podobnými výsledky jako mělo budování socialismu. Jo, a co na to lidi?
