A kterých? Osobně bych změnil následující hesla: „Kdo nejde s námi, jde proti nám“, „Podle sebe soudím tebe“ a „V jednotě je síla“.
„Kdo nejde s námi, jde proti nám“. Toto heslo nelze ani považovat za nějaké moudro. Je to spíše bojové heslo skupiny, která si vytyčila určitou cestu a po ní kráčí. A hlavně přesvědčuje ostatní, že nekráčejí-li po stejné cestě, kráčí špatně, jsou tedy špatní a zlí a kráčí proti nám. Proti těm dobrým a hodným. A tak pod tímto heslem ti dobří a hodní defacto vyzývají k nenávisti vůči těm špatným a zlým.
A to v historii nepřineslo nikdy nic dobrého a napáchalo spoustu škod. Bylo by nanejvýš vhodné toto heslo změnit a řídit se pro příště něčím mnohem moudřejším: „Kdo nejde s námi, jde jinudy“
„Podle sebe soudím tebe“. To je moudro, které bychom měli mít stále na paměti. Protože nesoudit, nehodnotit myšlenky, slova, a hlavně činy druhých, moc neumíme. Nikoho neposuzuji, jen komentuji, ale kdo to posoudí, či lépe rozsoudí? Lidi si rádi vytvářejí dojmy.
Především podle sebe nesoudím, ale konám. Konám v souladu se svou osobností, svým charakterem. Egem a duší. Mám nějaké myšlenky, přesvědčení a názory. Mohu na základě nich komentovat dění a vnášet argumenty do diskuse a vést dialog. Už to vedení dialogu znamená respekt k druhému, respekt k jeho přesvědčením a názorům. Cílem dialogu není přece přesvědčit o svém názoru druhého, ale diskutovat a přemýšlet o názorech a argumentech toho druhého.
Změnil bych to asi takto: „Podle sebe konám, tebe respektuji“, tak jako druzí mohou kráčet po jiné cestě, mohou mít i jiné názory a přesvědčení. Lidé by si neměli svá přesvědčení jeden druhému vnucovat, ale sdělit si je a diskutovat o nich, přičemž se nemusí ani shodnout a ani dohodnout. Ale nemusí se vzájemně odsuzovat a nenávidět.
„V jednotě je síla“. To je určitě pravdivé vyjádření a souvisí to s tím, že více lidí, kteří jsou jednotní, více zmůže. Platí zde přímá úměra čím více jednotící je nějaká myšlenka, tím snáze se prosazuje, protože ji lidé dali svou důvěru.
Jenže velká jednota a idea časem ochabuje a ztrácí sílu. Přičemž jednota je zdá se vesmírně univerzální princip, akorát je nejspíš námi lidmi špatně uchopena, pochopena a možná je i trochu zprofanována. Navíc jako lidé zejména umíme být jednotní spíše proti něčemu, už ne tak pro něco.
Jednota ale není uniformita. Není to jednotnost. Co vyjadřujeme tím, když řekneme „musíme být jednotní“, jednotu nebo jednotnost? Už z toho, jak je to napsané, vnímáme, že nejde o totéž.
Možná někdo slyšel podobně jako já, něco o jednotě protikladů. To je v dualitě a v polaritě naprosto unikátní pravidlo. Jednota rozumu a citu, jednota muže a ženy, jednota dne a noci. Jinak to můžeme nazývat Jednotou v různosti.
A z čeho pramení ta síla? Pokud se protiklady dokáží vzájemně doplnit, pak jsou společně silnější. Dobrým příkladem je muž a žena, mužský a ženský princip, rozum a cit. Pokud jeden nad druhým nechce zvítězit, ale naopak spolu spolupracují, tedy jsou ve shodě a v jednotě, znásobují tím svoji sílu.
Je-li mezi mužem a ženou láska, posiluje to jejich vzájemný vztah i odolnost navenek. Přičemž každý z nich si samozřejmě ponechává tu svoji přirozenou různost. A máme tu jednotu v různosti.
Pokud ovšem chce jeden toho druhého nějak omezit, přechytračit a převychovat ho k obrazu svému, může jejich vzájemná neláska vyprodukovat až nenávist a je po jednotě. Jednota zkrátka je nebo není, nedá se předstírat. Aspoň ne dlouhodobě, pokud už někde vyklíčila nenávist.
Ano, jednota v různosti je tou pravou silou. U nás to víme již z dob Velké Moravy (tři pruty Svatoplukovy).
Žijeme však v atomizované společnosti a dokud budeme uctívat hesla výše uvedená v té své původní verzi, asi se nic moc nezmění. Změňme ta hesla, řiďme se těmi opravenými a společnost má šanci se změnit k lepšímu.
