Sedím ve vlaku, čtu si, pak poklimbávám a v Horních Počernicích mě vzbudí průvodčí. Ukážu jízdenku a koukám, že na protilehlé čtyřce sedí dáma, která si pohrává s mobilem.
To je přece Jitka. Bývalá kolegyně. To už je dávno. Nějak nám zešedla. To je normální, vždyť jsme se neviděli léta páně. Vím, že pracuje v Počernicích a stále bydlí v Čelákovicích. Tak mi ta cesta líp uteče.
„Nehraj si s tím mobilem a pojď si se mnou povídat“. Dáma pohlédne „jo, to je na mě. My se známe?“ Tohle mne ještě nerozhodilo, ještě jsem přesvědčen, že to je Jitka. Ale pro jistotu: „Jsi Jitka, dělal jsem Ti šéfa ve Mstěticích“.
„To asi ne. Jitka nejsem a tam jsem nepracovala. Ale odněkud Tě znám, nebo mi aspoň někoho připomínáš“. „Promiňte, tak to se omlouvám, ale jste ji zkrátka podobná a to mne zmátlo“ „Nevadí, tak pro jistotu přejdeme zase na vykání“.
Další cesta ubíhá zajímavým způsobem. Přemýšlíme, odkud bychom se mohli znát, a už to jede: práce, kola, voda, tábory…. Před Čelákovicemi, kde neznámá známá vystupuje (i v tom je podobná Jitce), se shodneme, že jsme se mohli vidět v Káraném v hospůdce u Ferusů nebo na Grádu. Tam jezdím občas s partou na kole a ona si tam také občas zajde. Jiný styčný bod jsme při jízdě vlakem mezi Horními Počernicemi a Čelákovicemi nenašli.
Dál už jsem se díval z okna vlaku a v Lysé n. Labem vystoupil. Došel do „zveráku“ pro živé cvrčky, tj. krmení pro naše malé dráčky (anolise a agamu) a autobusem pokračoval domů. Mise splněna. Tak jednou za dva týdny (či měsíc) tudy jedu. Cvrčky u nás nevedou a tak je musíme vždy zajistit jinde. Využívám toho, že mohu jet domů oklikou.
Pracoval jsem chvíli v Čelákovicích a tak mám naději, že ve vlaku potkám někoho známého. A párkrát se mi to i stalo. Jen si musím dát pozor, aby to byl opravdový známý a ne domnělý.
Také jsem si vzpomněl, že s Jitkou jsem sice pracoval v polovině devadesátých let, ale naposled jsme se viděli, když jsem makal v Čelákovicích (2009-2013). Žádné šediny neměla a poměrně přibrala, takže mým předobrazem byla Jitka mladší, štíhlejší a přisoudil jsem jí ty šediny. Jenže ta podoba byla největší ve výrazu tváře. A na tom trvám.
Raději už příště nebudu tak hrr.
PS: dlouho jsem přemýšlel o názvu blogu a napadlo mne: „Jak jsem se stal na chvíli „Pražákem“ (Honzou)“, důvod naleznete zde.
