Příroda se snaží svůj systém udržovat v rovnováze, důležitou roli zde hraje také přizpůsobivost a evoluce. Každé (extrémní) vychýlení z rovnováhy je vyrovnáváno.
Dynamikou vývoje je polarita, vyrovnávání se děje „soubojem protikladů“. Každá akce vyvolá reakci. Zajímavé je, že to funguje i v lidské společnosti, potažmo v politice.
Kdo je částí společnosti nadměrně adorován, je zároveň jinou částí haněn. Platí to samozřejmě i naopak. Kdo je částí společnosti zatracován, jiná část společnosti se postaví na jeho obranu. Hodně se to děje politikům, hlavně těm, kteří mívají své zaryté příznivce a také zaryté odpůrce. Na nějakou akci je adekvátní reakce. Na tom by nemělo být nic divného.
Vše se dá hodnotit z různého úhlu pohledu. Jeden to vidí tak, druhý naopak. Zvláště pak přitažlivé jsou konfliktní souboje typu Sparta vs. Slavia. Cítí-li nezúčastnění fandové (třeba Bohemians), že je nadržováno Spartě, přikloní se (v tomto souboji) na stranu Slavie.
V politice (si myslím), to funguje obdobně, je-li jeden kandidát nadměrně propagován a druhý zatracován, ti, co by je to jinak nezajímalo, se přikloní na stranu toho zatracovaného. A mediálně podporovaný favorit prohraje volby.
Ikdyž se dostává poučení, k pochopení často nedochází, zejména u přesvědčených lidí. Pustit se svého přesvědčení je těžké, ale někdy je třeba věci začít řešit a dělat jinak, do té doby to nefunguje.
Když se člověk zbytečně rozčiluje, když v sobě dusí vztek, když chce každému vyhovět, když neumí říct „ne!“, když se bojí stát si za svým, když ze strachu říká jen to, co chce druhý slyšet, nebo, co je v dané společnosti přijatelné, ikdyž si myslí opak, pak takový člověk ubližuje hlavně sám sobě. A dokud svůj přístup nezmění, nezmění se ani jeho okolí.
Regionální politik přestřihává pásku nového pavilonu krajské nemocnice. Úspěch? Ano, bude místo pro nové pacienty. Jsme růstová společnost, proto roste i počet nemocí, diagnóz, pacientů. Není zdravotnictví průmyslová výroba nemocných? Nemocných pacientů, které je třeba léčit, ale nikoliv uzdravit. Ale na druhou stranu se nesmí nechat zemřít. To by klesly zisky. Chronicky nemocný, desítky let léčený pacient, to je zdroj největších zisků. Co jen spolyká prášků, které díky vedlejším účinkům léků, neustále přibývají. Takové léčení vede k „uléčení ke smrti“, uzdraví se málokdo, možná jen ten, který se postaví na odpor, rozhodne se, že bude žít lékařským prognózám navzdory a radikálně změní svůj přístup.
Zdravotnictví je „díra na peníze“, za Ratha (když byl ministrem zdravotnictví) se mluvilo o nějakých 250 miliardách korun. Po 15 letech jde již o 340 miliard a je to málo. Rosteme, narůstá především počet tzv. civilizačních chorob. Co jsme to za civilizaci? Jsme chorobná civilizace produkující nemocnou společnost.
Považoval bych za větší úspěch, kdyby regionální politik hrdě zavřel nemocnici s tím, že zde je naprostá většina populace zdravá a nemocnice se tak stala zbytečnou. To se asi nestane, protože to by naprostá většina lidí musela změnit svůj způsob života, někteří i radikálně, tj. otočit ho doslova vzhůru nohama.
Taktéž v politice, třeba „Antibabišovci“ by začali Babiše chválit, což by jeho voličům mohlo přijít podezřelé a mohli by od něj začít odcházet, protože už by nepotřeboval „jejich ochranu“. Obávám se, že strany v klinči konfliktu nejsou schopny přijít s něčím novým, kromě dalšího utvrzování svých dávno utvrzených.
Tak může promluvit moudrost předků, která tvrdí, že žádný strom neroste do nebe, že méně je někdy více, že všeho moc škodí a že, když se dva perou, třetí se směje.
Kdo se bude po volbách nejvíc smát? A kdo bude ten „třetí“? Je z té nemocné společnosti cesta ven? Je, jediná. Chtít se uzdravit a něco proto udělat. Pochopit, že musíme změnit náš přístup, k sobě, svému zdraví, svému okolí, přírodě, světu. Probudit se z iluze a tvořit si vlastní realitu.
