Nabídka, která se neodmítá (povídka) – 2.díl

V prestižním deníku v Praze se setkali dva novináři. Jeden starší, jeden mladší. Ten starší se vypracoval na komentátora, fejetonistu a sloupkaře, mladší se vyškolil na reportážích a stal se známým investigativním novinářem.

Jura s Robertem nebyli kamarádi, ale byli vůči sobě kolegiální. Jura byl upřímný a zvykl si, Robert si také zvykl, ale víc se hlídal, občas i přetvařoval. Juru v duchu nenáviděl, že ho v popularitě předběhl a zároveň mu záviděl jeho rodinu i to, že nemusel nic splácet. Možná, kdyby si to vyříkali kluci při pivku, mohl si Robert ušetřit své trápení.

Jenže Jura chodil z práce dřív, tedy s koncem normální pracovní doby a spěchal domů za rodinou. Robert byl často mimo a většinou pracoval až do noci. Pak často chodil do baru a občas měl i náhodný sex (většinou se známostí z baru).

Deník koupil nový majitel. Nějakou dobu nechal vše při starém. Pak vyměnil šéfredaktora a třetinu redakce. Hvězdy Juru a Roberta si samozřejmě ponechal. Jenže jim začal prostřednictvím šéfredaktora a nových kolegů mluvit do práce.

Šéfredaktor začal jejich články cenzurovat, nutil je to předělávat, některé dokonce zamítl vydat. Noví kolegové jim začali radit, jak mají psát nově, korektně.

Jura s tím měl sice problém, ale už měl svůj věk a chtěl si udržet práci. Tak rezignoval na svůj upřímný styl psaní a začal psát (jak tomu říkal) „korporátní sračky pro debily“. Robert s tím měl jiný problém, bál se, že ho nějaký ambiciózní blbeček předběhne a jeho vyhodí, nebo mu sníží plat. Navíc byl „otrokem“ hypotéky.

V politické korektnosti, cenzuře a autocenzuře přituhlo a původně nekorektní hvězdy byly postupně utlumovány, někdy jim nevycházely vlastní články, nebo až po zásahu některého uvědomělého kolegy. Prostředí se změnilo, ale přišla jiná vymoženost: home-office, práce z domova. To Jurovi vyhovovalo, tři dny pracoval z domova, dva dny jezdil do práce. Doma práci zvládl za tři čtyři hodiny a zbyl mu čas pro sebe, psal povídky do šuplíku a třídil své fejetony. Dříve na to neměl čas. Robert home-office využíval méně (jednou týdně), přece jen potřeboval hlídat svou mladší konkurenci.  

Oba pak měli divný telefon. Někdo je pozval (každého na jiný den) do salónku luxusní restaurace. Starší Jura byl první na řadě. Servírka ho uvedla a usadila do salónku, kde na stole stál drahý francouzský koňak a dvě skleničky. Servírka nalila do skleniček, usmála se na Juru a odešla. Chvilku poté se objevil pán v černém obleku s kufříkem a přisedl si.

„Mám pro Vás nabídku, která se neodmítá“, řekl, aniž by pozdravil. Načež zvedl kufřík na stůl a demonstrativně ho otevřel. Tolik peněz pohromadě Jura v životě neviděl. „Milion euro“, pronesl pán, který se ani nepředstavil. „Mohou být Vaše“.

Jura polkl. „Co za to?“ zeptal se jaksi automaticky. „Stanete se šéfredaktorem redakce, budete plnit naše zadání, své lidi už na místě máme. Máte břitký jazyk, který použijete proti naší konkurenci“, řekl záhadný muž, a aniž by upil koňaku, zvedl se ze židle. „Počkejte, to jako peníze nebo život?“ ptá se Jura.

Muž se krátce usměje: „nejsme žádní lupiči, jen peníze za vykonanou práci. Nespěchejte, máte týden na rozmyšlenou. Přesně za týden si sem přijdu pro odpověď. A abyste se mohl dobře rozmýšlet, vezměte si sebou ten koňak, je zaplacený“. Muž pokyne hlavou na pozdrav a odchází. Zkoprnělý Jura do sebe hodí ještě jednu skleničku, vezme koňak, jde na vlak a jede domů.

„Peníze za život“, napadne ho cestou domů.

Ten samý rozhovor se záhadným pánem s kufříkem absolvuje druhý den Robert. Večer doma se zbytkem koňaku přemítá: „to je opravdu nabídka, která se neodmítá. Upevním si pozici, nikdo mě nepřeleze, hypotéka skončí a můžu si pořídit luxusnější bydlení. Peníze na život“.

A jak to bylo dál?

Dozvíte se v příštím díle.