Popojeli jsme pár kilometrů za město. A šli do lesa. Vstoupili jsme do umírajícího lesa. Staré, polámané a uschlé břízy, uschlé (většinou již pořezané) borovice.
Po tímto truchlivým porostem umírajícího lesa se zelenala tráva. Také tam byly stromy a keře s pupeny znamenajícími, že část lesa ožije a přežije. Ale bude to již jiný les, časem možná lesostep. A život, kolem nás dvou procházejících se lidí v celostátní karanténě, využívajících toho, co je povoleno: pohyb a pobyt v přírodě, běžel dál. Třeba v podobě zpěvu a přeletů ptáků.
Pak jsme vstoupili do jiného lesa, kde byly mladší břízy, které se brzy zazelenají a další mladší porosty. Lesík byl z jedné strany krytý asi třímetrovým valem, nejspíš se tu drží déle stín, tím i ranní rosa a je tu díky tomu více vláhy. Připadá mi, že tahle část lesa přežije.
Přežije i jiná část, po níž jsme se vydali cestou zpět k autu. Možná už ten les byl proměněný, nebo spíše v přeměně. Z lesa jsme vyšli na cestu vedoucí lesostepí, kde jsme se zastavili u jívy s kvetoucími „kočičkami“, obalenými včelkami. To byl bzukot. Nádhera.
Příroda se probouzí a posiluje, další den jsem na procházce se psem zahlédl své první letošní fialky. Příroda funguje. Lidi nyní „fungovat“ přestali, ale dostali čas se zastavit, přemýšlet a vědomě (či nevědomě) začali tvořit nový svět. A ten starý, který nás honil, stresoval, svazoval, odváděl od života, vychovával, vodil za ručičku a strašil, nechme odejít. Zahoďme ho spolu s rouškou, až si to budeme moct dovolit.
Roušky nosme, dokud to bude třeba. Ne ze strachu, že mne někdo udá a potrestá, ne ze strachu, že od někoho ten vir chytnu, ale z ohleduplnosti k druhým, abychom omezili šíření viru a mohli se brzy z roušek vysvobodit (aspoň doufám). A také z toho starého, umírajícího světa, ... světa boje, chamtivosti, lenosti, pokrytectví, neodpovědnosti...
Abychom začali tvořit svět spolupráce, zodpovědnosti, lásky, pokory, svět přirozený a vskutku „božský“. Stačí nám k tomu „koronavirová lekce“, nebo budeme muset dostat ještě větší úder, aby se nám jako lidstvu rozsvítilo?
Zdá se, že v naši zemi se národ probouzí. Ten národ na povrchu nespokojených brblalů, skrývá pod svou hrubou slupkou hřejivá srdce, která především v neštěstích a krizových situacích vystoupají na povrch. On na to přišel už Karel IV., když popíjel to zprvu trpké víno s Buškem z Velhartic.
