To snad není možné tohleto. Kdo z nás takto nikdy nelamentoval? A kdo nezažil věci zdánlivě nemožné? Možné to je, možné je totiž všechno.
Jenom my si nedokážeme ani v nejbujnější fantazii věci představit a mnozí ani připustit, že všechno (nebo aspoň něco) by mohlo být jinak.
Ten, kdo život přijímá jako změnu, že nic není stálé a co platilo včera, zítra platit nemusí, s tím asi problém mít nebude. Také obvykle nemá problém změnit názor, pokud se na věc podívá z jiného úhlu nebo dospěje k poznání, které mu rozšíří obzory.
Horší to bude mít ten, který je přesvědčen, že zrovna tohle je neměnná pravda, a že to nemůže být nikdy jinak. Takový člověk se zlobí, pokud mu někdo sáhne např. na jeho idol. Na jeho „svatou a nezpochybnitelnou“ pravdu.
Jak bude reagovat na to, když se dozví, že to, co dosud považoval za pravdu, je lež? Představme si konspiraci. Televizní zpravodajství, kterému bezmezně věří, mu přinese naprosto odlišnou informaci, než na jaké je zvyklý.
Např. že ten nenáviděný zloduch je vlastně dobrák, a že ti nejvychvalovanější dobráci jsou největšími zločinci a byli zatčeni. Takovému člověku se musí zhroutit svět.
Pak může nastoupit popření. Tohle pravda určitě není. Zkrátka platí to, čemu jsem doposud věřil. Také se objeví chytráci, kteří sice hájili bývalou pravdu (dnes lež), a budou říkat: „já to říkal“. Ti starší to zažili, někteří i vícekrát.
Ono je to vlastně jednoduché, idea (myšlenka) vede k činu, ideologie k zaslepenosti. A ti zaslepení s příp. „totální“ proměnou budou mít největší problém.
Jedna významná socioložka, před lety prohlásila, že se raději bude mýlit s Američany, než by měla mít pravdu s Rusy. Jenže to bylo ještě před zvolením Donalda Trumpa. A s ním už se mýlit nechtěla.
Benjamin Franklin kdysi prohlásil, že „jedinou jistotou na světě jsou daně a smrt“. Všechno ostatní je tedy nejisté, mění se. Svět se mění, v současné době se vyhrocují polarity, denně jsme zaplavováni zprávami o konfliktech, neustále vedeme boj, tu s nemocí, tu se suchem, tu s chudobou, tu s politickým soupeřem. Nakonec vidíme, že bojem se zpravidla nic nevyřeší.
Ikdyž jeden vyhraje, druhý neuzná porážku, nebo se připravuje na pomstu. Prostě je to marný. Boj je marný, nemá smysl jím marnit čas. Nicméně někdy je potřeba se bránit. Ale jak se bránit, aby to bylo účinné? Vojáci na hranicích, policisté v ulicích?
Možná, že nám pomáhá daleko víc něco jiného, jakási „mentální“ ochrana jako je např. i špatná pověst (smějící se bestie, krvelačné rasistické šelmy), vzpomínka na vojenské umění husitů, neblahá zkušenost s mocnostmi a spojenci, prožitý reálný socialismus. Pochybnosti. Druhou stranou téže mince je naše pružnost, přizpůsobivost, ohebnost a mírumilovnost. A také poměrně těžká čeština.
Uvidíme, jestli přijde nějaký z jedné strany očekávaný, z druhé neočekávaný zvrat. Současné symptomy mohou vést ke změně paradigmatu, k proměně lidské společnosti. Přejme si, aby byla pozitivní. Aby „vládu“ převzala láska s moudrostí a byly vzpomenuty a rozšířeny lidské ctnosti jako je pokora, úcta, střídmost, soucit, laskavost a upřímnost.
Aby strach, pokrytectví, povýšenost a poníženost spolu s leností a chamtivostí odešli do propadliště dějin. Je to možný?
