Asi jako každý, mám v sobě několik různých „já“. Tak jsem je požádal, aby mi pomohli s mým jediným volebním hlasem. Byla z toho zajímavá diskuse v mé hlavě.
Nejprve se přihlásilo mé „vypočítavé já“: „já bych vsadilo na vítěze. Tím nemůžeš nic zkazit, neztratíš hlas a půjdeš s proudem“.
S tím ale ostatní „má já“ nesouhlasila. „Zaprodat se pro koblihu, to ne“, vypálilo svou moralitku mé „etické já“. „A také nezapomeňte na to EET“ přihlásilo se mé „podnikavé já“. „To je zas jen buzerace a ztráta svobody“, přitakalo mé „svobodomyslné já“.
Velící rozhodné já, které celou diskusi řídilo, se rozhodlo vrátit debatu na začátek. „Tak víme, že ANO ne, takže další diskuse jsou zbytečné. Prosím další návrhy“.
Všechna má já mlčela a tak se osmělilo mé „recesistické já“ s monarchistickou Korunou českou. Na to se ozvalo mé „líné já“, že to je už stejné jako nevolit vůbec, což je stejně nejlepší. S tímto návrhem souhlasila ještě má další já, „zahradnické“ „přírodní“ a „cykloturistické“.
Málem bylo rozhodnuto. „Rozumné já“ se přihlásilo s tím, že nevolit je nerozumné, že přece dá rozum ten voličský hlas nějak využít. A navrhlo volbu menšího zla. Jenže, co představuje menší zlo? Po delší diskusi to (u mých já) vyhrála ODS. Prošla sebereflexí, už to není tak nabubřelá strana, kmotři přešli jinam a v mnoha obcích a městech dokázala, že to „umí“, na druhou stranu v jiných obcích a městech, že to „neumí“, resp. umí (uměla?) jinak.
Pak si vzpomnělo mé „konzervativní já“, že by se tradičně mohli zvolit lidovci jako „koule na noze“ a/nebo „spojovník“ mezi velkými a protichůdnými stranami. Jenže už to není, co bývalo. Navíc ty církevní restituce zamotaly mým já taky pěkně hlavu. Nadšeně pro ně bylo jen mé „etické já“, rozhodně proti bylo mé (výchovou dané) „ateistické já“, nejvíc zamotané to mělo „spravedlivé já“, protože se sice napraví jedna historická nespravedlnost, ale vzápětí vznikne nová nespravedlnost. Také mé „spirituální já“ s tím mělo problém, protože se sice hledalo, ale v katolické církvi se nenašlo.
Pak se ozvalo mé „ekologické já“ s povzdechem, že Strana Zelených se zbláznila a bohužel nemá smysl ji dávat hlas. Podobně na tom bylo mé „sociální a solidární já“, protože vybírat mezi socialisty a komunisty se jim opravdu nechtělo. Mé „rebelské já“ by upřednostnilo Piráty.
Mé „vlastenecké já“ má pro změnu potíže s Okamurou. „Optimistické já“ navrhlo Svobodné či Stranu zdravého rozumu.
Po dlouhé debatě rozumných a logických argumentů výsledek žádný. V tu chvíli přišlo „realistické já“ s návrhem: „což takhle zkusit Realisty?“
Od srdce se ozvalo tiché souhlasné a spokojené mručení. Je to naděje na změnu. Minimálně jsou jiní (než ty tzv. zavedené strany), s jejich představami a cíli souzní většina „mých já“. A tak se mi rozjasnilo.
