Jako malé dítě jsem měl rád statečného beránka, který to vždy nandal těm hloupým vlkům. Člověk tak nějak podvědomě fandí těm „papírově“ slabším.
Beránek byl nejen chytrý, ale také oplýval vtipnými nápady a tím dokázal přemoci sílu. Pravda, vlci mu to svou hloupostí usnadňovali a fakt mi jich někdy bylo líto.
Bylo, nebylo. Beránci s ovečkami a jehňátky si žili spokojeně v ohradě. Jednoho dne jedna krásná a chytrá ovečka začala přesvědčovat ostatní ovečky, že by ovce měly mít stejná práva jako berani. Že by berani měli hlídat jehňátka a vůbec zastat jejich ovčí práci. Ta chytrá ovečka si prostě nedokázala mezi beránky vybrat, žádnej jí nebyl dost dobrej a tak zůstala na ocet. Což by byla (normálně postaru) ostuda, ale ona z toho udělala ctnost a právo.
A postavila se do čela ovčího hnutí, které zpočátku vzbuzovalo i sympatie, protože ovečky byly rády, když si beránci hráli častěji s jehňátky a když jim v jejich práci pomohli. Ti bystřejší beránci se ochotně zapojili do dělby práce, neboť brzy seznali, že spokojená a odpočatá ovečka je večer přítulnější než unavená a naštvaná.
Jenže to se nelíbilo šéfové, která se obklopila nespokojenými, nešťastnými (prostě zapšklými) ovcemi, a společnými silami se jim postupně povedlo udělat z místních beranů neschopné skopce. Také jehňat ve stádu ubývalo, naopak přibývalo single oveček i beránků. Někteří beránci dokonce zjistili, že je jim spolu líp, než s nějakou nafoukanou ovečkou. To se odehrávalo hlavně v tom západnějším cípu ohrady.
Na východním cípu zůstávalo ještě dost hloupých ovcí, které žily postaru, přesto i mezi nimi se našly aktivistky, které pošilhávaly po tom západním cípu a chtěly žít stejně, protože jim záviděly bohatší pastvu, čas na péči o svou krásu a koneckonců i ty slušné, korektní beránky s vybraným chováním. Ti nejsou jako ti naši nevychovaní, hrubí a tupí berani.
Tak si tu všichni tak nějak žili, občas si zašli na návštěvu na opačný cíp ohrady a všichni se cítili v ohradě bezpečně. Občas se báli vlků. Opravdu se sem vlk nedostane? Ani vlk v rouše beránčím? To se nedá vyloučit, ale nebojte, máme to pod kontrolou. A najednou, kde se vzali, tu se vzali, do západní části ohrady se tlačí noví fešní berani. Ovečky je vítají, jsou z nich zkrátka paf, ta svalnatá těla, ne jako ti naši sice chytří a slušní, ale příliš změkčilí beránci. Ale co to? Ti noví se s tím moc nemažou, žádné kecy, žádné plazení se před nafoukanou ovečkou, pěkně primitivně postaru. Nechceš po dobrém, nevadí, vezmu si, co mi náleží silou. Cože? Ty, ovečko prý nechceš hlídat jehňata, nechceš se starat o domácnost a dokonce ani o mě? Tak to teda ne, budeš muset. A přestaneš se fintit.
Ti z východního cípu na to koukají a většina z nich nově příchozí berany nechce. Nevěří svým očím, když vidí, co se v tom západním (na pastvu bohatším) koutě děje. Chtějí si žít po svém, po staru, v ovčích rodinách. Kde beran je beranem, ovce ovcí a jehně jehnětem. Protože tak to je odjakživa. Tak to funguje, co svět světem stojí. A nechápou, proč by měli měnit to, co funguje. Přírodní zákony. A tu jeden chytrý a silný beran řekne: „nedá se nic dělat, chlapi, jestli chceme žít jako dosud, musíme si ten náš svět umět ubránit“. A beránci se rozpomenou, že jejich úkolem je své ovečky a jehňátka chránit. Že to tak dělal i ten chytrý beránek z Pohádek ovčí babičky.
Je jen na nás samých, jakou si zvolíme budoucnost. Nezapomeňme, že si ji tvoříme právě teď. Vyzbrojte se láskou a smíchem, tyto obranné „superzbraně“ nám nikdo nemůže vzít!
(na klasické pohádky se můžete podívat zde)
