Malé město, v němž žiju (bydlím i pracuju) má poměrně velký katastr, zahrnující přírodní lokality blízké obci, tři menší lesíky, a jeden lesní a stepní komplex bývalého vojenského výcvikového prostoru.
Tento rozsáhlý lesní komplex zabírá i sousední katastry, nicméně na našem katastru zabírá poměrně slušnou plochu. Jinými slovy mám kam chodit na procházky a mohu si vybírat. Což znamená, že nemusím chodit stále stejnou cestu od jednoho kraje obce k druhému. To ještě mohu do velkého podzámeckého parku, nebo se procházet podél Jizery a tůní.
Nemám tedy k dispozici plochu, kterou má každý Pražan, ale zase ji obsáhnu pěšky. Takže se nemusím nikam dopravovat a nemusím opouštět katastr, abych se ocitl v lese, nebo zkrátka v přírodě.
Využívám toho i k cca dvouhodinovým procházkám o víkendu. Tím, jak se prodlužuje den, si užívám i ty kratší všednodenní s očekáváním brzké fyzické práce na zahradě. Z tohoto důvodu mi lockdownové uvěznění v poměrně velkém katastru ani nevadí.
Také mne nabíjí příchod jara s blížícím se volnem o Velikonocích. Jen doufám, že to přežijeme jako doposud bez nemocí, bez karantény.
Předpokládám, že si vláda nedovolí držet takové restrikce přes Velikonoce, myslím tím hlavně zákaz nevyjíždět mimo hranice okresů a aspoň umožní cestování na víkendová obydlí. Pokud ne, tak jí to asi bude prd platný, protože většině lidí s přibývajícím sluníčkem už dojde trpělivost. Covid necovid.
Zkrátka lidé to do těch Velikonoc nějak vydrží, ale pak ta „napínaná guma“ už asi praskne. Nebo jak se říká lidově „bouchnou saze“. Ono je to vlastně jedno, dá se cynicky říci, že jsme si zvykli. Před rokem byl každý jedinec zemřelý na covid hlubokým lidským příběhem, protože umíraly jednotky osob denně.
Dnes se sice s nemocnými a zemřelými setkala většina lidí u nás, ale z počtu denních úmrtí už se stalo statistické číslo, které s lidskými emocemi už tak nepohne jako na začátku dojemný příběh pražského taxikáře vyléčeného remdesivirem. Mimochodem, kde je tomuto zázračnému léku dnes konec?
Proto se dá očekávat, že po důvěře ve vrchnost, která již odešla, odejde o Velikonocích i poslušnost. Lidé, pokud to neudělá sama vláda, se nejspíš rozvolní sami. Následky toho mohou být hrůzné, ale také nemusí být tak strašné, protože možná už tu vlnu zemřelých máme za sebou, nebo nás naopak ještě čeká nějaké tsunami? Kdo ví?
Co bude, bude. To se teprve uvidí. V nejbližších dnech mne těší, že žiju na poměrně velkém katastru a mohu si ho užívat k dlouhým procházkám.
