Jako je sama skála, tak jsem sám i já. Jako je prázdná duha, tak jsem prázdný i já. Jako je zrádná voda, tak zradím i já! Zkouším se prokopat ven ….
V perexu úryvek textu písně Made in Valmez od kapely Mňága a Žďorp, jejímž frontmanem a zpěvákem je Petr Fiala. A tohoto Petra Fialu mám rád, jeho muziku a texty.
O půl třetí na náměstí ve Valašském Meziříčí
jdu co noha nohu mine a každej sám sobě jsme stínem!
Nic mi není přitom melu z posledního
těžko říct o tom něco konkrétního.
Stejná slova kolem, stejný tváře
a každej sám sobě jsme lhářem a já už zase…
… zkouším se prokopat ven
Proč mě napadla zrovna tahle píseň? Vždyť ona je snad z konce osmdesátek. A dnes také docela aktuální. Kdy už si konečně sami sobě přestaneme lhát?
Proč se cítím jako náš pes? Tedy naše roční fenka shiba innu? Mohl bych to parafrázovat: „jako je divná fena, jsem divnej i já“. A proč jsme divní?
Naše fenka nerada chodí po městě, mezi domy. Nevíme proč, ale ona se na ulici bojí. Pravda, už si trochu zvykla na auta, lidi, už se méně bojí kočárků a kol, ale pokud je kol více a/nebo jedou rychle, snaží se zdrhnout. Také se jí nelibí větší provoz a větší shluky lidí. Takže ji musím pevně držet na vodítku, přičemž žene, skoro se plazí, škrtí se a ocas má svěšený. To se rázem změní, jakmile jsme v zeleni, v přírodě. Má ráda vodu.
Ani já nemám rád velký provoz, davy, fronty a také je mi nejlíp v přírodě. Také mám rád vodu, v níž tak rád plavu a nejradši piju čistou vodou, ideálně pramenitou ze studánky.
Až mě to „podobenství“ zarazilo. Stejně jako náš pes se necítí dobře na ulici, já se necítím moc dobře v tom „matrixu“ (který mne obklopuje zejména v práci a ve městě). A jakmile se dostaneme do přírody, okamžitě pookřeje pes i jeho pán. A to je divné, že?
Pro někoho to divné být může, ale já to tak mám. Beru to tak, že jsem na cestě. Cestě životem a jak po té cestě jdu, potkávám lidi, poznávám ten skutečný život, překonávám překážky, procházím údolími temnými, strašidelnými, ale dostávám se na rozkvetlé louky, zalité sluncem.
A jak také zpívá Petr Fiala a Mňága: „I cesta může být cíl“. Tak se z toho matrixu (kterej se mi neustále plete do cesty) zkouším prokopat ven.
O víkendu se mi to většinou povede. Kdyby se tak týden skládal jen z víkendů.
