Když se podíváte na zprávy, vidíte sousedy, buď jako věčně se hádající nepřátele, nebo jako netečné a lhostejné lidičky, kteří, když dojde k průšvihu, tak se jen diví, jak je to možný.
Co to ten tichý, nenápadný, slušný, zkrátka normální soused provedl.
Vlastníci bytů ve společném bydlení si rovní nejsou, na rozdíl od družstevníků. Soused-vlastník má svůj podíl odvozený od plochy bytu. A tak ten, co má větší plochu, má i větší hlas.
Zúčastnil jsem se jedné schůze ve starém domě, kde sedm sousedů muselo řešit nemalý problém. O něm se dříve nevědělo, odhalil ho až nový soused při rekonstrukci bytu a poctivý kominík. Jako správci jsme byli přitom a vyslechli si návrh řešení. Největší byt v horním patře je napojen na špatný komín a bude se muset napojit jinde, aby mohli všichni topit.
Tak se svolala schůze, která to měla vyřešit. Majitelka největšího bytu, do toho dle schválených pravidel mohla jednoduše hodit vidle, protože přes ni nejel vlak. Její hlas mohl všechno úsilí zhatit.
Kupodivu se tak nestalo, byl jsem svědkem toho, že účast byla stoprocentní a že sousedé, kteří sdílí společný dům, se dohodli. Samozřejmě i v bytě, kde se bude pracovat, se to zaplatí ze společné kapsy. Tato nabídka byla přijata a dále se ještě dohodla výměna střešní krytiny.
Měl jsem z toho dobrý pocit, lidé, když chtějí, dokáží táhnout za jeden provaz a překousnout i to nepohodlí, aby se prosadil společný zájem.
Lidskost je prostě víc než paragrafy. Stalo se na maloměstě a žádný ze sousedů nebyl (naštěstí?) právník.
