Včera jsem si volal s kamarádem a on mi říkal, jak na chatě u svého kamaráda upadl, kolik má stehů a že ho kamarád vezl do špitálu na ošetření a teď si doma líže rány.
Tak jsem mu vyprávěl, jak jsem se v létě na chatě srpem připravil na pár dní o možnost pracovat, čímž jsem si naopak přivodil ani ne tak možnost, jako spíš povinnost odpočívat.
Sekat srpem mě učil už můj děda, kosou jsem se naučil pak sám i s pomocí kursu, přesto nejčastěji sekáme benzínovou pojezdovou sekačkou.
Už jsem měl dosekáno a potřeboval jsem to upravit jen kolem ohniště, tam se sekačkou nedostanu, tak jsem si vzal srp. V pohodě, ještě to musím vzít u pařezu, ale zase nechci srp do toho pařezu zaseknout. Přidržím si trávu levačkou a useknu ji. Ani nevím, jak se to stalo (asi nějaká nesoustředěnost), ale srpem jsem neusekl trávu, ale zasekl se do zápěstí levé ruky přesně pod klouby ukazováčku a prostředníčku. Ještěže ho pravidelně brousím a naučil jsem se ho i naklepávat, takže byl ostrý.
Krev, bolest a manželka, která mi to ošetřila a odborně zavázala, nejen že se zdravotnicky vyškolila v Sokole, ale také na dětech a na mně. Asi dvakrát mě to převázala, rána se rychle hojila, asi po čtyřech dnech jsem tam měl jen náplast. Bolest ustupovala a já si už troufl i něco dělat. Do nemocnice jsem s tím nejel.
Nějaké následky? Nemohl jsem hrát na kytaru, neudržel jsem a nedokázal přehodit akordy. Prostředníček a ukazováček mi jaksi přirozeně padají dolů a prsteníček s malíčkem se drží výš. Srandovní je to při jídle, protože tu vidličku držím distingovaně s mírně zdviženým malíčkem.
Žena vymyslela, že bych si měl dojít na rehabilitace, ale že mi je musí předepsat doktor, nejspíš ortoped, ale že ordinace u nás otevírají až v září a musím se objednat. Tak jsem se v září objednal, na poliklinice je jak na ortopedii, tak na chirurgii jedna sestra a ta po vyslechnutí mého příběhu mě poslala na chirurgii. Přišel jsem tam krátce před obědem, bez fronty, uvnitř dvě mladé dámy a příjemná atmosféra. Nasmáli jsme se, protože na otázku, v čem mě to omezuje, jsem po pravdě odpověděl, že celkem v ničem, špatně se mi hraje na kytaru, dva prsty mám v normální poloze níž a dva výš a pak jsem ukázal, že nedokážu ihned a správně rukama vytvořit znak paroháče, což jsem doprovodil úsměvem a dámy se smály.
Pak mě s úsměvem oznámili, že mě objednají na ortopedii a tam, že mi rehabilitace napíše ortoped. Jenže objednání až skoro na konci října. Mezitím trénuju jak umím, i s posilovacím míčkem a také beru do ruky kytaru. Tak stoprocentní to není, ale už mi to docela jde a většinou i ladí, někdy se ale ještě zaseknu, nepřehodím ty akordy tak rychle a správně.
Ale tomu, že si budu moct (skoro) normálně zahrát, jsem ještě před dvěma měsíci nevěřil. Když jsme se nad paroháčem smáli v telefonu s kamarádem, tak jsem si řekl, proč se o příběh ze života nepodělit.
