Neexistence na sociální síti, resp. její nenavštěvování a v případě výjimečné návštěvy žádné komentáře a lajky, vede k dojmu, že jste přestal žít.
Tak mi volá kamarád: „žiješ vůbec? Dlouho jsem Tě neviděl?“ „Taky se dlouho nic nekonalo, kde bychom se sešli. A samozřejmě, že žiju, ale ne na facebooku“.
„To je jako bys ani nebyl“. Tak si říkám, kde se to ve mně zlomilo, kdy na mne přišla ta nechuť? Vlastně jsem po tom tam být nikdy ani netoužil. Po ukecání kamarádem jsem na FB vstoupil kvůli jednorázové akci v roce 2017, byl to sraz po 30 letech těch, kteří jezdili na tábory s Brontosaurem na Karlštejn, které jsme s kamarádem pořádali. Akce proběhla a záhy mě to na FB přestávalo bavit.
Zpočátku jsem se snažil, ale nenašel jsem nic, co by mne tam lákalo a udrželo. Nejsem bojovný typ, který by na FB bojoval s virtuálními nepřáteli a vzájemně se podporoval s těmi, kteří to vidí podobně. Když jsem tam občas juknul, tak na mne vyskočilo nějaké vyfocené jídlo, nebo u těch mladších něco z jejich intimního života (právě jsem se rozešla, je mi smutno, nebo naopak jsem znovu zamilovaná a je to úžasný). Dostal jsem pozvání na událost, která mne jednak nezajímala, a jednak, než jsem ji vůbec zaznamenal, tak už dávno proběhla.
A pak začali přibývat hlídači (liberální demokracie a politické korektnosti), co nerozuměj ironii a humoru. Ti by mne asi banovali za každý nekorektní vtípek. Tak je předbíhám a svým ignorováním banuji naopak já celý FB.
Přestal mi chutnat, resp. mi ani nezachutnal. Možná to souvisí s tím, že před lety za socialismu, kdy jsme byli mladí, jsme byli v podstatě hodně podobní, s podobnými názory. A to se změnilo, protože se svět hodně polarizoval a hraje v tom roli politická „kavárna-hospoda“ a dnes ještě více pandemie Covidu (roušky, očkování) a tady jsou dnes samozřejmě názory kdysi mladých kamarádů z tábora rozdílné. Z hlediska mých „virtuálních fb přátel“ jde opravdu o názorové spektrum od Šumavy k Tatrám.
Je mi líto, že se s mnohými kamarády neshodnu např. v názoru na Covid-19, ale nechci se ani zapojovat do nějaké vzájemně se podporující bubliny, která navíc není na té „správné straně barikády“ (z hlediska majitelů FB), a proto je v hledáčku „hlídačů“ a „prudičů“.
Tak si žiju svůj život bez FB a jsem tak spokojenější. Vyjadřuji se hlavně tady na blogu a vím, že svými články nezasáhnu tolik lidí, jako kdybych na tom FB byl, ale to není mým cílem a o to mám i větší klid. Konec konců většina mých inspirátorů (tj. lidí ve veřejném prostoru, kteří mi mají co říci) přiznává, že na (a)sociálních sítích není.
Ono tváří v tvář, s pohledem do očí a s mimoverbální komunikací si spíš s kamarády povídáme o životě, co nového jsme zažili, kde jsme byli a jak jsme se celou tu dobu vlastně měli. Tak jsem se setkal po čase tváří v tvář i s kamarádem, který mi volal a inspiroval k zamyšlení. A o tom je má realita, setkat se osobně a mluvit spolu, ne nějaké líté boje na sociální síti.
Ta síť je takový „mor“, musíte být téměř neustále připojen a reagovat, jinak tam nežijete. Nestane se mi, že by mi někdo řekl: „tys tam na tom FB zase řádil“. Předpokládám, že si to „fejsbukáři“ ani neříkají, protože na rozdíl ode mne jsou v obraze a vědí, protože jsou online.
Mně se ale občas stane, že se setkám s někým živým (mimo tuto aktuální blogosféru), kdo čte mé blogy, nebo se o tom dozvím a samozřejmě mě potěší, když jsem chválen.
Ale ještě více potěší, když mne někdo při setkání pochválí za mou práci, když je spokojen s mým chováním, ochotou něco udělat a vyřešením nějakého problému. Co je proti tomu nějaký lajk od „přítele“ mého známého „přítele“, kterého ani osobně neznám.
